Zastavení mezi ploty

Umělecký kovář, zámečník, sochař a restaurátor Martin Dräger z Liberce vstává každý den v pět hodin. Má totiž mnoho nápadů a plánů, které nedovolí činorodým rukám a tvůrčí duši jen tak zbůhdarma zahálet. Žije ve světě kovadlin, bucharů, vrtaček a brusek, ale při své poněkud hlučné práci dokáže současně vnímat i tiché cupitání hrdliček na proskleném střešním světlíku své dílny. Potřeba jakéhosi posvátného zastavení rozprostírá svá křídla nad jeho domem i tvorbou.

Historie domu, ve kterém dnes Martin Dräger bydlí, tvoří a vystavuje, je zřejmě bohatá, avšak on osobně zažil pouze tu od roku 1969. V té době zde sídlil Studentský podnik. Zaměstnával partu mistrů – skautů, propuštěných po roce 1968 z Liazu. „Byl jsem u nich v dílně nejdříve na praxi jako student a v roce 1972 jako čerstvý absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Turnově, obor umělecký kovář – zámečník. Byli to lidé i řemeslníci par excellence, mnohému jsem se od nich naučil. V roce 1974 jsem musel na vojnu a po mém návratu tu už byly jen sklady. Přijal jsem tedy nabídku na vedoucí pozici do restaurátorského a konzervátorského oddělení Severočeského muzea v Liberci,“ vypráví o počátcích svého řemesla v praxi pan Dräger. Zde, mezi bohatými historickými pracemi uměleckého kovářství a zámečnictví, se započala jeho úzká spolupráce s místními architekty a také přišla první velká zakázka, a to od liberecké České spořitelny – nejdříve tvorba kopií původních mříží, poté restaurování původního oplocení i zhotovení nového ve starém duchu. Dílna u rodičů v prádelně již nestačila. Tak si nadšený kovář pronajal a později zakoupil právě ten průmyslový objekt, kde jako student začínal a kde jakožto zkušený řemeslník i umělec tvoří dodnes. Areál nyní disponuje obytným prostorem, dvěma ateliéry a několika dílnami, které využívá i syn Martin,vystudovaný pasíř a designér. Nezanedbatelnou část budovy tvoří také galerie pro veřejnost (Metal Gallery) a kovářské muzeum, které vlastně nemá přísně vymezenou hranici působiště. Všechna tato místa jsou v dobách vernisáží či jiných společenských událostí plná. Lidé korzují s údivem z jednoho rohu do druhého, na zahradu a zpět a nechávají se unášet nejen výtvory pána domu, ale i jeho obdivuhodně pestrou sbírkou kovářského náčiní a přehlídkou úchvatných plodů práce poctivých zručných kovářů z dob našich předků.

„Práce by se neměla obcházet, mám rád upřímnost a důslednost v řemesle,“ říká liberecký kovář Martin Dräger.

TISÍCE PŘÍBĚHŮ POD JEDNOU STŘECHOU 
Ptát se pana Drägera, který z těch jeho tisíců vystavovaných svědků kovářského řemesla je pro něj nejvzácnější, je zbytečné. Člověk, kterému se nejlépe tvoří, když „na zahradě stoupá mlha“ nebo „když zaslechne tiché cupitání hrdliček na střešním světlíku“, dokáže přirozeně vnímat i magii ohně a životní příběhy v kovu zakleté. „Všechny jsou mi vzácné, všechny jsou zajímavé, každý si v sobě nese svůj ojedinělý příběh,“ říká o předmětech vystavených v prosklených vitrínách, na zdech, na zemi, všude, kde jen oko spočine. Většina železného pokladu byla objevena v kovošrotech, jiné kousky jsou dary od dobrých přátel či příznivců. Rozmanitá a pro nezasvěcené mnohdy kuriózně vyhlížející sbírka kovářského náčiní (duršloky, šuplery, majzlíky, kellnery, buchary) je provázána bohatou expozicí zdobených železných kamen, zámků, zámečků, klik, klíčů, dílů zábradlí, oplocení, mříží, lustrů, dokonce i dávných nesmeků a stojanů na vánoční stromečky… „Mám rád oheň a vše, co s ním souvisí. Proto mne kamna přitahují. Je mi dobře tam, kde se topí, kde je teplo,“ usmívá se kovář nad kamny značky Super Demos a dalšími kdysi zaručenými a spolehlivými pány ohně. Deficit tepla v kraji pro náruživé lyžaře a běžkaře pak vyrovnává u žhoucí výhně, kachlových kamen, případně pak roztopí unikátní grilovací a pečicí přístroj vlastní výroby, který by mohl zdárně posloužit i jako rekvizita pro pohádkové peklo. „Dobře se v něm upeče 25kilogramová krůta stejně jako dvě husy. Večer je tam dám, nechám přes noc a ráno jen dodělám kůrčičku,“ pochvaluje si pan Dräger, jenž vaří rád, systém nepřekonatelného pozvolného pečení.

NECHTE SVÉ PLOTY DŮSTOJNĚ DOŽÍT 
Bez nadsázky lze říci, že každý letitý hřebík v péči kováře a restaurátora Drägera končí svou životní pouť důstojně. Neexperimentuje do té míry, že by vysloužilým kouskům dával novou funkci, jak udává trend dnešní doby. Snad jen zábradlí z bývalého kina Sofie, nostalgicky ještě více zjemnělé kobercem spadaného listí, zdobí dnes vstup do jedné z jeho dílen a neztratilo na své původní úloze, i když na jiném místě a v jiném čase. „Zvažoval jsem, že bych tady na zahradě použil další díly starého oplocení, ale připadá mi to takové násilné, nepřirozené. Každý ten výtvor byl vyroben pro určité místo, účel, dobu – a já nemohu tu poctivou práci kováře povýšit jinak, než že tomu kusu železa naleznu důstojné místo, třeba na zdi, a tam ho nechám v klidu dožít…“ přesvědčuje kovář ambiciózní návštěvníky s bujnou fantazií a praktickými radami, „co by s tím šlo udělat dál“.

JAKÝ NÁBYTEK, TAKOVÝ PLOT 
Mříže, zábradlí, oplocení, korouhve na střechách, ohrádky na římsách oken – fenomenální soubor historických ručně kovaných prvků architektury Liberce i sousedního Jablonce nad Nisou. Kolik půvabné krásy bylo zakleto zručnými kováři do ucelených architektonických projektů té slavné éry, kdy se dařilo textilní a sklářské výrobě i obchodu! „Kovové doplňky historické architektury v Liberci se odvíjely především od stylu 19. století. Doba úspěšného průmyslníka a štědrého mecenáše Heinricha Liebiega, z jehož popudu vzniklo v Liberci Severočeské muzeum, vůbec první uměleckoprůmyslové muzeum u nás, přilákala do bohatého města nejen více podnikatelů, ale i více umělců, řemeslníků. Mnoho zámožných rodin si nechalo stavět honosná sídla. I když kovářská práce byla tehdy dovážena především z Vídně, přesně zapadala do uceleného architektonického obrazu každého jednotlivého projektu,“ říká autor mnoha pečlivě zhotovených originálů i replik historických mříží a oplocení. S lítostí pak pozoruje vznik jakýchkoli staveb, které nejsou realizátory vnímány jako komplexní výtvarné celky, vypracované do detailu po stránce interiérové i exteriérové. „Dříve musel styl nábytku ladit se stylem stavby i oplocení,“ podotýká. „Na rozdíl od Liberce byl Jablonec, dříve nazývaný Paříží severu, díky rozsáhlejším kontaktům se světem v oblasti architektury pružnější. Zatímco konzervativnější Liberec je zasvěcen především novorenesanci a německé secesi (s tvrdšími, hranatějšími prvky, zastoupenými například rákosy s doutníky, dubovými listy, žaludy), Jablonec ovládla spíše romantičtější, měkčí stylizace rostlinných motivů,“ vysvětluje kovář a současně též držitel restaurátorské licence.

NEPŘEKONATELNÁ SUŘÍKOVÁ BARVA 
Každá doba dává řemeslu své – charakteristické prostředky a možnosti zpracování. „Z tohoto pohledu se dá říci, že technický rozvoj secesi dovolil více. My dnes máme autogenní sváření, žárové nebo metalické pozinkování, laserové vyřezávání, bohužel i sériové výlisky dovážené z Číny nebo Vietnamu,“ porovnává na miskách vah Martin Dräger, „dříve se železo cínovalo nebo se natíralo suříkovou barvou s přídavkem lněného oleje. Takový nátěr na starém zábradlí drží dodnes.“ Zkušený restaurátor, jenž strávil šest let mezi sbírkami Severočeského muzea v konzervátorské profesi, si umí poradit se starými metodami stejně jako s moderními. Dnešní trend restaurátorů však prý nespočívá ve vědecké rekonstrukci originálů, které se nakonec blyští jak nové. „Spíše je nyní tendence zachovat, zakonzervovat ten stav, ve kterém se daný předmět nachází, stabilizovat jej do té maximální míry, aby co nejdéle zůstal autentický pro další generace,“ zní z úst povolaných.

ZA KRÁLE I ZA KRAVÍN! 
„Nemohu říci, že bych inklinoval k historickému kovářství více než soudobému. Dělám stejně rád i v minimalistickém stylu; v roce 2011 jsem za úzké spolupráce architektů Petra Stolína a Aleny Mičekové vyráběl exteriérové ocelové oplocení a další kovové doplňky pro interiér novostavby soukromé vily ve Vratislavicích, vše adekvátně ke stylu soudobé architektury,“ říká ten, jenž zároveň uměl zrestaurovat litinová kamna pro Pražský hrad a obohatit kovářským uměním královské paláce ve Spojených arabských emirátech, mešitu v Turkmenistánu či reprezentativní halu alžírského resortu Club des Pins. V blízké době bude žít kovárna na Františkově výrobou dvou ornamentálních kovaných dveří, které poslouží jako vstup do komerčního multifunkčního domu v Berlíně. Zákazníkovo přání, aby se železné přibližně 800 kilogramové dveře (více než 4 m vysoké) „daly otevřít jedním prstem“, bude muset být respektováno. Holt kovářům to musí pálit nejen ve výhni, ale i v hlavě. Umělec Martin Dräger, člen uskupení uměleckých kovářů vystavujících pod názvem Kovový projekt, přiznává, že i řemeslo má své hranice a osobní volná tvorba je pro něj nezbytná. Přesto se nebojí vložit stejný díl energie, důmyslnosti a poctivosti do jakéhokoli projektu, ať již jde o volnou tvorbu, restaurování nebo jinou realizaci, pod kterou se podepisuje svým jménem. „Mám rád upřímnost v řemesle,“ říká. Také nevšední dar jeho přátel k šedesátým narozeninám – výkres stavby vyhlídkové věže Drägerovky – neponechal jen na úrovni milých vzpomínek na své recesistické přátele z kruhu Spolku pro uvítání nového tisíciletí. Tuto „nejníže položenou rozhlednu na světě o výšce 5,6 m ve vrcholu“ začal vlastníma rukama podle projektu budovat. Návrh vycházel ze skutečnosti, že se v areálu kravína, který si pan Dräger zakoupil k přestavbě na venkovský ateliér, nachází torzo zařízení na vyvážení hnoje. To mělo posloužit (a posloužilo) jako základ nosné konstrukce téměř cimrmanovské vyhlídky na „kravín“, „mlýn“, „rybník“, dokonce se směrovkami na „Prahu“ a „Vídeň“. Mimochodem, právě sousední mlýn se pyšní železným mlýnským kolem z dílny M. Drägera (o mlýně a „živém orloji“ v Krásném Lese jsme psali v prosincovém čísle roku 2012). Také další materiál, železné tyče a profily, byl demontován v kravíně a na stavbu vyhlídky následně použit. „Vlastně je to celé takový recyklát,“ směje se spokojený stavitel a majitel, co se občas rád posvátně zastaví a rozhlédne. A kováři, ti vždycky dohlédli daleko, někdy i za roh, alespoň se to tak píše v pohádkách…

Martin Dräger (* 15. 11. 1952 v Liberci) 
umělecký kovář, zámečník, restaurátor, sochař, člen uskupení uměleckých kovářů Kovový projekt. Zastoupen ve sbírkách Severočeského muzea Liberec a v soukromých sbírkách (Německo, Rakousko,Česká republika, Spojené arabské emiráty). 
www.drager.cz

Datum vydání: 28. 7. 2015

Edit: Jolana Bláhová