Zahrada proměnlivých jezírek

Les chráněného území záměrně nerespektuje plot zahrady, nebo spíše stěnu z hlohyní. Zahrada je totiž budována se záměrem vrátit přírodě, co jí majitelé vzali tím, že zde vybudovali dům…

A dalo by se říci, že vrátili mnohem více. Nejenže se zahrada stává nenásilným pokračováním sousedního lesa, ale získala i zcela nový prvek – vodu. Původně suchý jižní svah, kde břidlicové podlaží nedokázalo zadržet vodu, hostí nyní několik jezírek.

Voda a kameny

Majitel zahrady, stavební inženýr, si sám navrhl dům, který se také snaží chovat k přírodě co nejpokorněji. K realizaci zahrady přizval zahradního architekta Jana Kotláře. Kromě vyčištění zahrady od starých nemocných stromů měl naplnit touhu majitelů po jezírku, potůčku a kamenech. To se podařilo v míře více než dostatečné. Jezírka jsou nyní na zahradě čtyři, tři z nich spojuje potok, či skoro průrva s kamenitými břehy, která nepřizná, že byla vytvořena uměle. Stejně jako jezera. U největšího nechybí ani „přirozená“ skalnatá stěna, a obdobně jako v přírodě je u velkého jezera malé skalní prameniště.
Na vytvoření této nádhery bylo spotřebováno skoro sto tun žuly, která byla dovezena z Jizerských hor. Majitel – stavař zachránil kameny vybagrované při budování kanalizace před rozemletím na štěrk. Voda je do jezer přiváděna trubkami z blízkého zdroje v lese. Kameny pak skládal architekt, respektive jeřáb, pěkně na sucho, bez použití malty. Působením času jsou sestavy kamenů stále přirozenější. Největší z nich pak našly své místo blízko domu a záměrně od něj odpoutávají pozornost.

Útočiště rostlin i živočichů

„Zahrada je koncipována tak, aby byla přirozená, aby časem, až vyrostou kosterní dřeviny, vznikl přírodní les propojený se zahradou,“ popisuje architekt. Přednost proto dostávají dřeviny typické pro české lesy – borovice, babyky, duby, vrby, habry či tisy. Zachovány zůstaly i zdravé ovocné stromy. O podrost se stará příroda skoro sama – jsou tu hlavně lísky a dříny.
Jezírka jsou pak rájem vodních rostlin, které pomáhají i přirozenému čištění vody, a živočichů – vodního hmyzu, vodoměrek či vážek, stejně jako ryb, žab a čolků. Občas se tu na noc zastaví i kachny. Někdy se tu objeví zloději ryb – volavka či kuna. „Je to škoda, na chvíli mne to rozzlobí, ale i to je součást přírody,“ míní majitel.

Živý obraz

Byť česká, nezapře tato zahrada inspiraci zahradami japonskými. Nenajdeme zde sedícího Buddhu, zvonečky ani jiné východní prvky, zato tu najdeme vše, co je pro japonskou zahradu důležité – přirozenost, rovnováha a klid. Proměnlivý živý obraz. Podstatou japonské zahrady je přírodní a přirozený vzhled, kde není nic vynuceno, kde má všechno svůj přirozený původ a podstatu. Proč by toto nemohlo platit i u zahrady české, se zdejšími rostlinami? A přidáme-li dominující vodní element, kamenný můstek přes potok, meditační jezírko obklopené kameny, kde je hranice mezi českým a japonským? Na kámen můžeme usednout a meditovat, či se jen tak kochat. I česká jabloň může připomínat bonsaj, je-li s láskou tvarována tak, aby jí samotné bylo dobře.
Možná, že tato koncepce vynikne právě v zimě, kdy z bílého pozadí vystoupí tmavé kostry stromů, kdy klidnou vodní hladinu zbarví obloha, kdy zahrada ztichne pod sněhem…