Zahrada, která není nikdy sama

Stoletá stařenka zahrada na svoje léta nevypadá. Honosí se sice i starými pokroucenými stromy, ale jak jde čas, dochází k nutným i chtěným proměnám, které z ní dělají příjemné místo k životu.

Představa původních majitelů a jejich vliv na utváření zahrady jsou tu stále ještě patrné. Noví majitelé totiž především nechávají žít, nejsou násilníky, kteří narýsují holý pažit s nějakým tím keříkem u plotu, a hlavně rozlehlé místo pro auta, což je dnes osud mnohé zahrady. Podobu, do níž postupně spěje, tak nekompromisně diktuje především samo stáří zahrady.

ZAROSTLÁ A ZDRAVÁ…

Takový byl ideál paní domu, která si ale záhy uvědomila, že představa krásné, staré, zarostlé, avšak zdravé zahrady je kombinace zcela nemožná, kterou lze udržet snad krátký okamžik. Hrušky zatím zahradník seřezává do fantastických podob, jen aby jim přidal pár let života navíc. „Snažím se spíše respektovat vše, co zde roste,“ vysvětluje majitelka, „ a neklást tomu odpor, protože v tomto případě si po letech zahrada svou podobu vytvořila sama.“ Je si vědoma toho, že jedovaté zplodiny, které obsahuje vzduch ve městě, žádným rostlinám neprospívají, i toho, že v budoucnosti bude nutné vysadit pár mladých stromů, které postupem času nahradí to, co dožije a bude potřeba ještě vykácet. Teď je teď, všichni se rádi a dobrovolně starají o zahradu pravidelně a společnými silami, k razantnějším řešením se uchyluje rodina jen zřídka a vždy s pomocí profesionála.

Staré jabloně, vysazené kdysi jedním z původních majitelů pozemku, už dávno překročily hranici své možné existence, takže byly postupně vykácené. Nesourodost porostu upravili a doplnili výsadbu hlavně o trvalky a cibulky květin, které hlásí jaro. Nově také současní majitelé založili jezírko plné rybek, které se od počátku stalo jakýmsi meditačním místem pro domácího kočičího mazlíčka. Když tato vnímavá bytost odešla do kočičího nebe, vystřídal ji jezevčík, který se překvapivě povahou od kočky tak moc neliší. Jezírko si také oblíbil a na povel má celou zahradu, odkud jako bystrý pozorovatel ihned nahlásí jakéhokoliv nevítaného hosta. I vítaného a zvaného, podotýká majitelka, jezevčíci už jsou takoví. Své intimní potřeby si nechává na pravidelné procházky, zahrada je tedy čistá a plně k dispozici pro dětské hry. Jen si musejí dát pozor na díry, které se přece jen zásluhou čilé psí aktivity občas nečekaně objeví.

MÍSTO K ŽIVOTU

Příjemnou útulnost zahrady podtrhuje ratanový nábytek, který vystřídal původní letitý teakový. „Šedý ratan dodává zahradě krásnou atmosféru prázdnin,“ říká majitelka, „byť je venku téměř celý rok, i v době, kdy spěcháme každý po svých povinnostech. Uklízíme ho do přístřešku pouze na zimu, protože mrazy nedělají dobře žádnému přírodnímu materiálu.“ Když to jen trochu jde, v zahradě se nejen pracuje na její podobě, ale i posedává, jí, povídá, čte, prostě žije. Příjemné místo k setkání s přáteli je u keramického krbu, který zůstává na svém místě po celý rok a je koupený před lety v obchodě s keramikou. Pokud lidští obyvatelé přece jen zmizí, je tu pořád bdělý jezevčík, rybky v jezírku a živí ptáci, kteří rádi navštěvují po zahradě rozesetá krmítka. Stařenka, která mládne, není nikdy úplně sama.

Vladimíra Storchová
Foto: Jaroslav Hejzlar

 

 

 

 

Datum vydání: 24. 4. 2021

Edit: Andrea Moudrá