Vidíme to růžově – ibišky
Dovolené jsou většinou již za námi, ale nezaškodí připomenout si atmosféru slunného jihu alespoň na zahradě. Kromě levandulí vám atmosféru Středomoří nejlépe navodí optimisticky rozzářené ibišky a slézové růže.
Samozřejmě, růže je růže – ale ibišky, topolovky, proskurníky a jim podobné rostliny mají proti ní jednu výhodu. Jejich květy se většinou rozvíjejí jen na jeden až dva dny, nestačí tedy na rozdíl od těch růžových tolik zestárnout, scvrknout se, zhnědnout. Takže i více září. Navíc mají v repertoáru trochu jinou barevnou paletu. Na rozdíl od růží se většinou obejdou bez žluté, zato mohou přejít od bílé až do modrých a fialových tónů, a některé topolovky kvetou téměř černě.
Topolovky, ibišky i zahradní slézy milují slunce – botanici takovým rostlinám říkají heliofyty. Neznamená to však, že nepotřebují vodu. Půdu bychom jim měli udržovat přiměřeně vlhkou.
Topolovkám a slézům nakonec jejich kořeny prorostou do takové hloubky, že už si nějakou tu vláhu najdou. To je vlastně základní finta mnoha heliofytů: nabírají vodu z hloubky, kde vždycky je, a kde je navíc hodně chladná. Když pak tato voda putuje cévami k listům a květům, celou rostlinu vystavenou slunečnímu žáru ochlazuje.
Topolovka ale během sezóny naroste až do výšky dvou metrů, a k tomu jí jenom voda nestačí, potřebuje dostatek živin. Rozumné množství živin musíme dodávat i ibiškům – odmění se vám bohatšími květy. Před kvetením stačí topolovku pohnojit vhodným hnojivem podle návodu od výrobce, ibiškům můžeme před zimou přihrnout ke kořenům i trochu kompostu. Vše záleží na úživnosti půdy. Topolovky hnojené na začátku růstu se vytáhnou do výšky a vítr je pak v plném květu snáze zlomí, i tady platí, že nic se nemá přehánět.
Zeleně smýšlející pěstitelé volí místo syntetických hnojiv například slepičince (i ty už se upravené prodávají), protože mají výrazně více fosforu a všechno po nich ještě více kvete a plodí. S fosforem jako takovým ale zacházejte opatrně i v případě slepičinců, nejsou o moc ekologičtější než uměle vyráběná hnojiva. Fosfor totiž není ideální především pro spodní vody.
A ještě jeden tip na zimu – topolovky a jim podobné byliny zakryjte pečlivě chvojím. Také ibišky ocení přihrnutí hrabanky ke kořenům.
Velikostí, barvou i bohatstvím květů ibišek ve výsadbě dokáže rovnocenně nahradit růžový keř.
Kde vyniknou
Ibiškům i topolovkám svědčí slunné, ale chráněné místo. Hodí se tedy k výsadbě podél zdí a plotů. Topolovkám někdy prospěje podepření bambusovou tyčkou. Z ibišků můžete dokonce vytvořit i živý plot nebo jimi zpestřit živý plot z jiných keřů. Rozkvetlý ibišek zkrášlí vchod do domu nebo na zahradu.
Kolem těchto druhů bychom měli ponechat dostatek prostoru s výsadbou spíše nižších rostlin. Vedle topolovek ale mohou zajímavě vyznít vyšší řídké traviny, třeba bezkolenec nebo třeslice, nebo subtilní letničky – krásenky, černuchy a jim podobné.
Na náprstnících je sympatické to, že v jednom porostu některé rostliny vykvetou růžově a jiné bíle. Čmeláky ovšem láká vůně a barvu neřeší. Pokud náprstníky nařežete do vázy, pozor na vodu – mohou se do ní vyluhovat jedovaté alkaloidy ovlivňující srdeční činnost.
Babylonské zmatení názvů
Existuje spousta tradičních lidových názvů, které vnášejí do pojmenování uvedených rostlin pořádný chaos.
Ibišek je ibišek. Je to keř, někdy i pořádně velký keř. Jeho plodem je na rozdíl od následujících rostlin tobolka. Některé druhy mají jasně žluté květy s fialovým středem, pokojové ibišky nejčastěji kvetou jasně červeně. Venku na zahradě trvale přežije ibišek syrský s květy bílými, růžovými až modrými.
Jenomže „ibišek“ se u nás říkalo i proskurníku lékařskému se světle fialovými, tmavě žilkovanými květy, nebo slézu lesnímu, který se proskurníku dosti podobá. Pokud si koupíte na zahradu sléz maurský, vězte, že botanici ještě nerozhodli, zda jde o samostatný druh, nebo poddruh slézu lesního.
Mnozí bylinkáři nazývají slézem i slézovec tříměsíční, kterému se říkávalo lavaterka. To je ale letnička, zatímco předchozí druhy jsou trvalky. Problém s pojmenováním není snad jen u topolovky, zvané běžně slézová růže. Pravda, někteří zahradníci jí říkají zjednodušeně sléz.
Topolovky vykvétají v mnoha barevných odstínech, ale nejvíce asi zaujmou ty tmavě fialové, které přecházejí až skoro do černé.
Málo slunce. Co s tím?
Něco vysokého, růžového a dlouho kvetoucího do stínu? Nemusíte trápit ibišek nedostatkem světla, stačí si pořídit náprstník červený, náprstník velkokvětý nebo některého zahradního křížence. Půvab náprstníků tkví v tom, že kvetou opravdu dlouho, dorůstají 120 až 180 centimetrů a nikdy nevíte, kdy se vám mezi růžově kvetoucími náprstníky objeví několik jedinců s čistě bílými květy. Často se vysemeňují samy, takže se vám pak výsadba průběžně obnovuje a rozrůstá.
Jestliže však jsou květy ibišků, topolovek, proskurníku i slézů léčivé a vhodné k domácímu použití (ne pro těhotné ženy), patří náprstníky k druhům léčivým, ale zároveň nebezpečně jedovatým.
Náprstníky ve stínu plnohodnotně nahradí vysoké růžové slézy i ibišky, ale neuškodí jim ani polostín nebo bloudivý stín. Sluší jim to v sousedství host, kapradin, vrbiny, zvonků, travin nebo hledíků. A když na květy náprstníků zasvítí slunce, hned se vám vrátí letní nálada.
Připravila: Radka Borovičková
Foto: Zdeněk Roller
Datum vydání: 21. 10. 2017
