Štědrá zahrada

Replika staré kaple, kterou podle legendy zničili husité prchající ve špatné náladě po prohrané bitvě u Lipan.

O rodinném domě, novodobé zemanské tvrzi v Kostelci nad Černými lesy postavené podle návrhu architekta Jana Línka, se již hodně napsalo. Podstatně méně se toho však lidé dočetli o zahradě – galerii, která byla otevřena před čtyřmi lety. A to je škoda. Stejně jako samotný objekt představuje i ona originál a má co nabídnout.

Prosbu o umožnění návštěvy zahrady – galerie její majitel Jan Svatoš ochotně vyslyšel. Tedy s jednou podmínkou: „Nesmíte se mě ptát na jména kytek. Poznám jen pampelišky,“ přeháněl s úsměvem. Slíbila jsem, vždyť o samotné „kytky“ tentokrát vlastně ani tak nešlo.

Plastika Štěpánky Baškové na louce se spadanými jablky

HODNĚ SE ZMĚNILO
Když manželé Jan Svatoš a výtvarnice Štěpánka Bašková na počátku devadesátých let koupili pozemek v samotném centru Kostelce nad Černými lesy, na zahradě o rozloze 5000 m2 obehnané místy rozbořenou zdí z pískovce toho moc nebylo. Zůstala zde pouze rozpadlá stodola, v níž předchozí majitelé chovali jednu krávu. Na většině plochy se rozprostíral zanedbaný švestkový sad, kde ale ovocným stromům biologické hodiny už dávno dotikaly. Další vegetaci tvořily nejrůznější náletové dřeviny, křoví a dlouhá léta, spíše desetiletí neudržovaná louka. Za dvacet let se ale hodně změnilo. Na sklonku minulého tisíciletí na zahradě vyrostl obytný komplex sestávající z obytného domu, keramické dílny, věže a tajné chodby. V roce 2010 pak přibyla zmíněná galerie. Návštěvníkovi dnes zahrada nabízí tři druhy zážitků.

Plastiky Ivy Ouhrabkové, v pozadí rodinný dům s vyhlídkovou věží, mezi nimi brána, kterou se vstupuje z dvorku do zahrady.

Pohled z věže na zahradu s vystavenými artefakty. Když je jasno, dohlédnete až na Bezděz, Jizerské hory a Krkonoše.

ZA ČESKOU KRAJINOU
Návrh obytného komplexu nechali majitelé zcela na architektovi. „Když jdu se slepým střevem, taky doktorovi neradím, jak na to. Dobrý architekt si přece musí umět poradit s projektem rodinného domu,“ vysvětluje Jan Svatoš. Zahrada je ale společným dílem architekta a majitelů. Vstupuje se do ní přes uzavřený vydlážděný dvorek s jezírkem. Jeho hladina je v létě pokryta desítkami květů leknínů. Jezírko se napájí dešťovou vodou, která se do něj svádí ze všech střech komplexu. Zastřešenou branou mezi věží a obytným domem se vstupuje do hlavní části zahrady, kde se vám naskytne nečekaný pohled. Neuvidíte nazdobené kompozice z trvalek, letniček a okrasných keřů. Ani ty v zahradě nechybějí, ale nehrají hlavní roli. Před vámi se rozprostírá typická česká krajina obehnaná zdí z pískovce. Tu po obou stranách lemuje cesta končící v nedohlednu. Uprostřed se rozprostírá klasická louka s rozmanitou vegetací. Posekat ji dá podle slov Jana Svatoše pěkně zabrat. Aby majitelé dosáhli současné podoby zahrady, museli vykácet původní porost. Ponecháno bylo jen několik zdravých stromů. Sami pak vysadili 50 nových stromků a okolo 250 keřů. Už hodně povyrostly. V červnu zahradu provoní rozkvetlá lipová alej, stačil zde vyrůst smíšený les, háječky, remízky… Vzhled zahrady dotváří i zmíněná pískovcová zeď, kterou je obehnána. Když majitelé pozemek koupili, nebyla v nejlepším stavu. Dnes již opět představuje dokonalé opevnění. Pískovec je stavebním kamenem i malé, zčásti zarostlé zříceniny. Nemá dlouhý životopis, jde o repliku, kterou nechali postavit majitelé. Vymysleli si k ní i legendu. „Byla to kaple. Rozbořili ji husité, když utíkali od Lipan, kde byli poraženi, a tak byli pěkně naštvaní,“ vypráví Jan Svatoš. Na pozemku se údajně nacházel i malý pískovcový lom. Majitelé se ho snažili najít, ale nepodařilo se. Jejich snahu dodnes dokumentuje malý příkop zarostlý trávou. Nejhezčí je zahrada, ale to celá příroda, na jaře, kdy v ní nejvíc kvete. „To je krása, říkají návštěvníci. Někteří si tu dokonce udělali piknik,“ usmívá se majitel. Zahradě to ale sluší po celý rok, zvláště na podzim, kdy svlékne zeleň a oblékne se do pestrobarevného listí jako v době naší návštěvy.

Vstup do věže porostlý psím vínem, které na podzim vymění zelenou za vínovou.

Věž a část domu jsou obloženy 200 let starým pískovcem, ze kterého je postavena i zeď kolem zahrady a stodola.

Pohled přes sochu Evy Roučky a vyschlé jezírko na obytnou část tvrze, bránu a věž.

VÝHLEDY DO DÁLKY I DO HISTORIE
Zahrada ale nepředstavuje pouze místo, kam se dá utéct před civilizací a kochat se krásou přírody. Nabízí i nádherné výhledy. Pohled napravo nabídne panorama města, jehož dominantu tvoří věže místního zámku. Je to kus historie, kterou psaly slavné české rody, například Smiřičtí, včetně adepta na českého krále Albrechta Jana, Lichtenštejnové a další. Koho víc než historie a architektura přece jen přitahuje příroda, stačí, když se podívá dopředu. Po pásmu zahrad následují rozlehlé lesy. Ne nadarmo má Kostelec černé lesy v názvu. Těmi to ale zdaleka nekončí. „My jsme v nadmořské výšce 400 metrů nad mořem, pak už se terén jen svažuje, takže nám nic nebrání ve výhledu,“ říká Jan Svatoš. A ten výhled opravdu stojí za to. Za jasného počasí zde vidíte nejen Bezděz, ale i Krkonoše a Jizerské hory.

Sochy žen od Evy Roučky vystavované na zahradě stejně jako další exponáty dokazují souznění umění s přírodou.

Řemeslo se nedědí pouze z otce na syna, ale i z matky na syna. Plastika Hynka Svatoše.

Jitka Wernerová: Rybičky u jezírka

ZAHRADA – GALERIE
Zahrada má však ještě jednu funkci. Je to galerie. Její vstupní částí je již zmíněná stará stodola z 18. století, která byla podle návrhu architekta Jana Línka citlivě přestavěna na výstavní prostory. Nebylo to snadné. Bylo třeba opravit pobořené zdi, vyměnit trámoví a střešní krytinu. Úctyhodné stáří původně hospodářské budovy připomíná pouze několik trámů v podlaze podkroví. „I památkáři nás pochválili, že jsme zachránili jednu starou stodolu,“ říká Jan Svatoš. V galerii se představují i zahraniční výtvarníci – sochaři. Majitelé galerie umožňují veřejnosti nejen seznámení s jejich díly, ale nabízejí je i k prodeji. Podle slov Jana Svatoše však zájem lidí nesplnil očekávání, tedy až na výjimky. „Dvakrát do roka pořádáme vernisáž, to se tu sejde až dvě stě lidí.“ Galerie má také exteriérovou výstavní plochu, na dvorku, i v hlavní části zahrady. My jsme si zde prohlédli keramické plastiky Štěpánky Baškové i díla Jitky Wernerové, Evy Roučky, Ivy Ouhrabkové, Lubomíra Šilara a Elzbiety Grosseové. Majitelé však vystavené exempláře obměňují. Ani umění pod širým nebem však pro lidi není dostatečným magnetem. „A přitom i ta kytka vypadá líp, když je pod ní artefakt,“ krčí majitel rameny a ukazuje na rozkvetlou hortenzii, pod kterou je umístěna jedna z keramických plastik. Nezbývá než věřit, že lidé si do zahrady časem přece jen najdou cestu. Má co nabídnout. Kromě zajímavé architektury připomíná krásu české krajiny, potěší krásnými výhledy a v neposlední řadě umožňuje seznámení s díly předních výtvarníků – sochařů.