Sázíme do stínu: udatny, hosty...

Člověk dokáže přežít mráz i vedro, sucho a i nějakou tu povodeň – když potřebuje, přemístí se jinam. To rostliny jsou odkázány na místo, kam jsme je zasadili, a přitom každá z nich chce něco jiného. Některé třeba milují stín.

Snad jen pěstitelé kaktusů a pouštních rostlin si přejí, aby na celou plochu jejich zahrady svítilo slunce. Sami pak po ní chodí a kochají se svou sbírkou, ale večer ocení chládek bytu či hospůdky. Ano, zahrada, na které chybí stín, se nehodí k dlouhodobému pobývání. A kde je stín, tam by neměla chybět speciální výsadba. Proč by pod dřevinami nebo podél zdí měla být jen holá zem?

Hosty alias funkie vytvářejí mnoho druhů a kultivarů. Zaujmou květem i barvou listů s typickou strukturou žilkování.

CO STÍNOMILNÝM ROSTLINÁM NABÍDNOUT?
Všechny zelené rostliny potřebují ke svému životu sluneční záření. S jeho pomocí mění oxid uhličitý a vodu na jednoduchý cukr glukózu a z něj posléze vyrábějí neuvěřitelné množství dalších sloučenin. Většina rostlin se natahuje za sluncem, aby jeho paprskům nic nestálo v cestě k povrchu listů. Stínomilné druhy se ale přizpůsobily nižší světelné intenzitě. Nemusejí vynakládat tolik energie do růstu do výšky. Místo toho se pěkně rozprostřou a libují si, že ve stínu nemají tolik konkurence. Stinné mikroklima je vlhké a chladnější než okolí, půda tu bývá kypřejší a stále vlhká. Přesně tohle musíme stínomilkám poskytnout. Někdo sem umísťuje malé jezírko, vhodnější by ale bylo prameniště. Z proudící vody se lépe uvolňuje vlhkost do vzduchu. Zvlhčení vzduchu je důležité, brání zbytečnému odparu vody ze širokých listů typických pro stínomilné druhy.

SÁZEJTE HEZKY HUSTĚ
Dvě tři osamělé funkie uprostřed plochy pokryté mulčovací kůrou – i tak může vypadat výsadba těchto velkolistých krásek. Ale stínomilné rostliny včetně host mají zcela jiné představy o ideálním prostředí. Rády doslova bují. Jestliže tedy zasadíme víceméně stejně velké druhy blíže k sobě, vytvoří hustý porost, který bude mnohem lépe udržovat vlhkost a nepustí mezi sebe žádný plevel. Můžeme si také pohrát s prostorem. Pod nižší keře nebo stromy vysázíme stínomilky statného vzrůstu a kolem nich nižší. Plochu země může pokrýt břečťan nebo barvínek. Posledně jmenovaný se ale někdy příliš prosazuje. Odolají mu jen statné rostliny, ty jemnější budou pohlceny. Počítejme s tím, že slunce během dne putuje a stín s ním. Většina stínomilných druhů rostlin se ale několika hodin slunce nebojí, jen by na ně nemělo pražit to přímé polední.

Stínomilné rostliny mohou vytvořit i vyšší souvislý zelený lem zahrady. Tady vidíme kokoříky a pérovníky pštrosí.

JE Z ČEHO VYBÍRAT?
To se ví, záplavy barev, jaké známe ze záhonů letniček, ve stínu nikdy mít nebudete. Tady dominuje zelená barva širokých listů. Odstínů zelené, navíc často vylepšených panašováním, ale není málo. Ostatně většina stínomilek decentně, ale nepřehlédnutelně kvete. Objektem první volby budou nejspíše funkie, známé také jako hosty nebo bohyšky. Zahradníci vyšlechtili obdivuhodné množství kultivarů lišících se vzrůstem, zbarvením listů, barvou květů i dobou kvetení. Navíc jakmile jednou zakoření, rostou funkie jako… nu, jako z vody. Jejich široké listy mohou být postiženy jen dvěma významnějšími kalamitami – kroupami a slimáky. Zjara upoutají pozornost stínomilné čemeřice a později konvalinky a kokoříky. Pak ve stínu vykvetou jarmanky, čechravy a udatny. Udatna lesní je dominantní rostlinou, jejíž trs se neustále rozrůstá do šířky. Svými květy láká zlatohlávky a tesaříky ze širokého okolí. Zahradním evergreenem jsou bergenie, kterým to sluší ve stínu stejně jako u vody nebo na slunci. Teplejšími tóny prozáří stinné partie něžné srdcovky nebo náprstníky, které dokážou narůst až do dvoumetrové výšky. Porost vrbiny obecné pro změnu rozzáří stinné partie žlutě. Do stinných partií patří také kapradiny.

Srdcovky kvetou i v naprostém stínu, ale polostín jim vyhovuje lépe.

NEBOJTE SE KAMENŮ
Skalka ve stínu? Některé drobné kapradiny, horské ramondie i další skalničkářské skvosty skutečně milují stín. My ale máme na mysli spíše ozdobné balvany a valouny. Pokud to pojetí zahrady snese, neuškodí ani japonské prvky – kamenná lucerna nebo pítko tsukubai. Vždy ale platí pravidlo „střídmost především“. U všech těch luceren nebo soch Buddhy velmi záleží na materiálu, proporcích a umístění. Sklouznout za hranici kýče je až příliš jednoduché. I originál z Japonska může zahradu pokazit, jestliže jej do zahrady začleníme nelogicky nebo jej příliš okatě vystavíme obdivu. Samotné pítko tsukubai přitom má na zahradě své opodstatnění: jako občerstvovací stanice pro zpěvné ptáky nebo včely. Stejně poslouží pochopitelně i kamenné pítko moderního střihu.