Rychle do dřevostavby!

 

Ani ten nejzarytější odpůrce dřevostaveb jim nemůže upřít prvenství v rychlosti výstavby. A ani v ostatních vlastnostech si se zděnými domy nijak nezadají. Naopak, derou se do čela pelotonu ve výstavbě mimořádně úsporných domů.

V naší zemi to mají dřevostavby těžší než třeba na severu Evropy. Ne kvůli podnebí, ale kvůli tradici. Ve Skandinávii se tradičně staví ze dřeva, kdežto u nás je klasikou zděný dům. Odolávají-li drsnému severskému podnebí, není třeba mít obavy z toho, že u nás nebudou plnohodnotným domem. Za tradicí zděných domů stojí císařovna Marie Terezie, která ve snaze zabránit častým požárům nařídila, aby byly ve městech stavěny pouze domy zděné. Vinu za ně však neneslo dřevo jako takové, ale spíše způsob jeho užití, a určitě mnohem více sláma na střechách či dřevěné komíny. I dnes platí, že při užití dřeva musíme respektovat jeho specifické vlastnosti. To ostatně platí o všech stavebních materiálech.

 

 

 

VLASTNOSTI DŘEVOSTAVEB
Vlastnosti dřeva vzbuzují obavy, že dřevostavby nebudou dostatečně odolné vůči požáru či dřevokazným organismům. Ale jak dokazují dochované staré dřevěné domy, dokáží se ve zdraví dožít úctyhodného věku. Každý nově postavený dům, tedy i dřevostavba, musí splňovat přísné stavební normy. Co se týče požární odolnosti dřevostaveb, jsou technické předpisy obzvlášť přísné. Přitom dřevo v konstrukci domu je vůči požáru odolnější, než si zpravidla představujeme. Při hoření se ze dřeva nejdříve odpařuje jeho přirozená vlhkost, což oddaluje okamžik vznícení, hořením pak vzniká zuhelnatělá vrstva, která brání okysličování, a tím hoření a dalšímu narušování konstrukce. Jádro dřevěné stavby si tak dlouho uchovává svou vysokou nosnost, déle než například ocelová konstrukce. Také odolnost dřeva v konstrukci domu vůči dřevokazným organismům je větší, než si představujeme na základě zkušeností se dřevem jako takovým, třeba nevhodně uskladněným. Hmyz, houby a plísně napadají jen dřevo o vlhkosti vyšší než 15 %, pokud je tedy zajištěno, aby dřevo v konstrukci nevlhlo, není třeba se obávat napadení těmito organismy. Tam, kde je dřevo zvlhnutím více ohroženo, můžeme zvýšit jeho odolnost i chemickými prostředky. Zanechme však obav, a podívejme se na výhody, které nám dřevostavby přinášejí.

 

RYCHLOST A ÚSPORNOST 
V prvé řadě je to suchý proces výstavby, dřevostavbu proto můžeme postavit velmi rychle, nejsme dokonce omezeni ani zimním obdobím. Největší rychlosti dosahují montované dřevostavby, kdy je dům sestaven na staveništi z prefabrikovaných dílců. Hrubou stavbu tak můžeme mít smontovanou na předem připraveném základu v řádu dní, záleží na stupni prefabrikace. Další nespornou výhodou dřevostaveb je možnost stavět domy s velmi nízkou potřebou energie na vytápění. Z valné většiny jsou navrhovány jako sendvičové konstrukce, které umožňují dostatečnou tloušťkou izolační vrstvy dosáhnout požadovaný stupeň energetické úspornosti. Přitom se kvalitních tepelně izolačních parametrů dosahuje při relativně malé celkové tloušťce stěn, čímž se získá příznivý poměr obytné plochy vůči zastavěné. Dřevostavby se vyznačují nízkou akumulací tepla, tedy tím, že stěny rychle vychladnou, jakmile přestaneme topit. Na tuto vlastnost můžeme, ale nemusíme pohlížet jako na nevýhodu. Znamená totiž zároveň, že se stavba velmi rychle vyhřeje. Současnému životnímu stylu proto může vyhovovat, že stačí dům přes den jen lehce temperovat a večer, po příchodu rodiny, ji velmi rychle vytopit. Vyšší povrchová teplota stěn přispívá k rychlejšímu dosažení tepelné pohody, a proto zpravidla můžeme dřevostavbu vytápět na nižší teplotu než masivní zděnou stavbu.

 

DIFUZNĚ OTEVŘENÉ, ČI UZAVŘENÉ? 
Jak jsme již zmínili, největším nepřítelem dřevěné konstrukce je vlhkost. Proto musí být zajištěno, aby vlhkost nevnikala do konstrukce v důsledku chyb v návrhu či realizaci, ale také aby nebyla konstrukce ohrožena vnitřní vlhkostí, která vzniká provozem domácnosti – koupáním, praním, vařením, a v nemalé míře ji vydechují lidé i rostliny. V dobře utěsněném domě, kterým musí dřevostavba nutně být, nemohou vodní páry volně unikat, mají tendenci vnikat do konstrukce a kondenzovat v místech, kde teplota v konstrukci klesá pod určitou teplotu, tak zvaný rosný bod. Škodí v konstrukci dlouho neviditelně, a škody mnohdy odhalíme, až když je pozdě. Proto je nutné nepřipustit kondenzaci par v konstrukci. V současné době se nabízejí dva způsoby řešení, buď zabránit vlhkosti, aby do stěn či konstrukce střechy pronikla, nebo zajistit, aby měla možnost projít stěnou do exteriéru – difundovat. V prvém případě mluvíme o difuzně uzavřených stavbách, kdy pronikání vlhkosti do stěny brání fólie, tak zvaná parozábrana. Pak může být jako tepelná izolace použit málo průvzdušný polystyren. Ve druhém případě se vstup vodních par pouze omezí pomocí parobrzdné fólie nebo desky a další vrstvy sendvičové konstrukce musí umožnit prostup vodních par, difuzní odpor materiálu směrem ven musí klesat. O to, který z přístupů je vhodnější, se stále vedou odborné diskuse. První systém zajišťuje dokonalou vzducho- i parotěsnost domu, a tedy i „teplotěsnost“ domu, tím i jeho maximální energetickou úspornost. Využívá se proto nejčastěji při stavbách pasivních domů. Nevýhodou však je, že je velmi náročný na pečlivou realizaci. Je nutné, aby parozábrana nebyla nikde porušená a aby byly správně provedeny všechny konstrukční detaily. Vlhkost, která by se do konstrukce netěsným místem dostala, nemá možnost se odpařit a působí v konstrukci pomalu, ale jistě degenerativně. Avšak je-li parozábrana provedena bezchybně, ochrání dřevěnou konstrukci po celou dobu její životnosti. Musíme však dbát na to, abychom ji nepoškodili později, třeba proražením při zavěšování nábytku a podobně. Difuzně otevřená konstrukce, která už svou koncepcí počítá s prostupem vlhkosti, je méně náchylná na poškození, pokud dokážeme zaručit, že do konstrukce nebude vstupovat více vlhkosti z vnitřní strany, než z ní bude na vnější straně unikat. Přestože otevřená konstrukce snese větší prostup vlhkosti do konstrukce, nedokáže odvětrat velké množství vodních par, které by do konstrukce trvale vnikaly netěsnostmi, spárami či otvory. Nejspolehlivějším způsobem, jak zjistit, zda někde taková netěsnost nezůstala bez povšimnutí, je blower door test – test vzduchotěsnosti obálky budovy. Běžně se provádí u pasivních domů, ale doporučeníhodný je u všech dřevostaveb. Nelze jednoznačně říci, který z přístupů je lepší, při správném návrhu a realizaci fungují ke spokojenosti uživatelů dobře oba. K ochraně před kondenzací par v konstrukci přispěje i dostatečně silná vnější tepelná izolace, která zajistí, aby v místech, kde je dřevo, byla teplota nad rosným bodem.

 

 

JAK DÝCHAJÍ? 
Často se dočteme, že difuzně otevřená konstrukce dýchá. To nás může vést k domněnce, že v takové konstrukci je možné méně větrat nebo dokonce nevětrat. Obvodovou stěnou, byť difuzně otevřenou, prochází naprosto zanedbatelné množství vzduchu, a to směrem ven. Stěna samotná nezaručuje ani z části potřebnou výměnu vzduchu. A to nejen u dřevostaveb. Na přirozené neřízené větrání, na které jsme zvyklí ve starších neutěsněných domech, proto nemůžeme spoléhat a musíme se o nutnou hygienickou výměnu vzduchu starat. Přinejmenším pravidelně několikrát denně otevřít okna dokořán a pokud možno vytvořit průvan. I když takto efektivně větráme pouhých předepsaných pět minut, dochází ke ztrátám cenného tepla. Proto je lepší svěřit větrání vzduchotechnice, a to nejlépe s rekuperací tepla, to znamená, že je v tepelném výměníku odebíráno teplo z odváděného vzduchu a předehřívá se jím čerstvý přiváděný vzduch. Pomocí nuceného větrání zajistíme nejen dostatek čerstvého vzduchu, ale bude z domu pravidelně odváděna i přebytečná vlhkost.

 

 

 

Zeptali jsme se architekta Pavla Horáka ze studia Prodesi 

Jsou z pohledu stavebního zákona kladeny na dřevostavby zvláštní nároky pro stavbu v záplavových oblastech? 
S povodněmi, respektive záplavami si dřevostavba dokáže poradit lépe než zděná stavba, a dokonce se dočkáme rychlejší obnovy.

Jak je to v praxi s bezpečnou vzdáleností dřevostavby od hranice sousedova pozemku, co se požárních předpisů týká? 
Pro dřevostavby i pro zděné domy platí stejná obecná pravidla odstupových vzdáleností – sedm metrů mezi sousedními domy a zároveň minimálně dva metry od hranice pozemku. Odstupové vzdálenosti upravuje tzv. požárně nebezpečný prostor (PNP), který se řídí požárním zatížením materiálů použitých v konstrukci a ve fasádě. Velký vliv mají také okna, jejichž přítomnost ve fasádě PNP výrazně zvětšuje. Nelze však s jednoduchostí říct, zda je u dřevostavby PNP větší než u zděného domu. Například fasáda dřevostavby s omítkou a bez oken bude mít stejný PNP jako stavba zděná. Pokud ale na fasádě bude silnější dřevěný obklad, PNP bude u dřevostavby větší. Vše vychází ze součtů požárních zatížení jednotlivých materiálů a zatřídění do tabulky. Současně platí, že požárně nebezpečný prostor nesmí zasahovat na sousední pozemek a už vůbec ne na sousední objekt.

 

 

 

 

 

Uložit

Uložit

Uložit

Datum vydání: 28. 5. 2015

Edit: Miloslava Perglová