Rodinný dům jako hlediště do krajiny

Zdálo by se, že u bydlení nás už nic nemůže překvapit. Mění se sice technologie konstrukcí, vyvíjí se životní styl, zdokonalují se domácí spotřebiče, ale podstata zůstává stejná, stále potřebujeme prostory pro spaní, hygienu, vaření a stolování, odpočinek a vzájemnou komunikaci. Ale všechno může vypadat i jinak…

Kdyby se čas od času nenašli investoři ochotní společně s architekty experimentovat, nestály by dnes chrámy s klenbami, nad kterými se tají dech, mosty překlenující kilometrová údolí ani výškové stavby, jejichž špičky se dotýkají mraků. Vývoj se nedá zastavit ani ve způsobu bydlení. Je sice pomalejší než u jiných staveb, brzdí nás jakási „kolektivní paměť“ fixovaná na chaloupky z předminulého století, ale většina lidí potřebuje bydlet současně. Někteří touží bydlet i velmi moderně, a někteří navíc „po svém“: chtějí se svobodně rozhodnout, jaký prostor bude vyhovovat právě jejich potřebám. Experimenty však vyžadují velkou odvahu. Odvahu vyzkoušet pokus sám na sobě, odvahu nespěchat s projektem a jeho prosazením na úřadech, a především odvahu očekávat negativní reakce konzervativnějšího okolí. Trpělivě čekat, až sousedé přestanou vnímat neobvyklý dům jako vetřelce, až pochopí, že úmyslem experimentální stavby nebývá pohrdání tradicemi, ale hledání cesty nové. Za aroganci vůči svému okolí považuji dům okázalý, přebujelý, vystavující na odiv množství předražených materiálů. Arogantní určitě není dům plošně a materiálově skromný, třebaže jeho filozofie je úplně „jiná“.

VÝHLED HLAVNÍM MOTIVEM

Obec Černín leží ve zvlněné krajině jihozápadně od Berouna, hodnota pozemku na okraji zástavby spočívá především ve výhledech do dalekého okolí, lemovaného na horizontu zalesněnými kopci. Samotná parcela je prudce svažitá, takže dům na vrcholku jižního svahu má pozici téměř rozhledny, ale stavbu rodinného domu takový terén trochu komplikuje. Pozemek nemůže být pohodlnou obytnou zahradou, je přirozeným pokračováním trochu drsné, ale půvabné krajiny. Život v domě se jí podřídil – chtěl krajinu respektovat a výhled na ni povýšil na hlavní motiv stavby. Majitelé si museli této hodnoty velmi vážit, protože už v zadání architektům pro malý rodinný dům s otevřeným obytným prostorem bylo přání, aby se terén „vepsal“ i do interiéru. Možná nečekali tak neobvyklé řešení, kde namísto obývacího pokoje bude šikmá plocha „hlediště“ do krajiny, ale přijali ho velmi vstřícně. Dokázali se s ním ztotožnit, a dokonce za ním stát velmi rozhodně, protože cesta k bydlení od prvního návrhu přes schvalování a realizaci trvala dlouhých deset let. Požadavky na řešení rodinných domů v chráněné krajinné oblasti jsou totiž velmi striktní. Dům je sice v zásadě splňuje, ale „jinak“, a prosadit ho nebylo snadné. Běžný úřední přístup by podobný experiment nepřipustil ani teoreticky, tady se však našla další odvážná duše a stavební povolení se nakonec podařilo získat. Architekti HŠH – Tomáš Hradečný, Petr Hájek a Jan Šépka – tak letos mohli svým klientům předat opravdu výjimečnou stavbu. Vila Hermína, jak ji majitelé nazvali, nemůže být obecným návodem na moderní bydlení, protože ne každý chce bydlet na šikmých plochách, ale nabízí zcela nové prostorové uspořádání. Plní všechny základní funkce, přitom umožňuje rodině sdílet většinu činností společně a v každém místě domu vnímat nejenom celý vnitřní, ale také venkovní prostor.

CO JE PROSTOROVÝ DŮM

Pochopit experimentální řešení nebývá vždy snadné, proto neuškodí připomenout, že dům netvoří jen fasády a půdorysy, případně design interiéru. Architekti chápou architekturu především jako řešení prostoru. Ve dvacátých letech 20. století se poprvé objevily představy otevřeného prostoru a posunuly vývoj moderní architektury. Adolf Loos představil svůj Raumplan (prostorový plán) jako řešení půdorysu v prostoru, jeho prostor už netvoří jednu horizontální vrstvu, ale rozpíná se nahoru a dolů v kaskádách nebo spirálách, jednotlivé úrovně jsou propojeny systémem krátkých schodišť. S prostorovým řešením pracovali Frank Lloyd Wright a Le Corbusier, samu podstatu architektury s jednotným a otevřeným prostorem ztotožňoval Ludwig Mies van der Rohe, jehož nadčasovou Vilu Tugendhat v Brně dodnes obdivuje celý svět. V dubnu 2000 proběhla v pražské Galerii Jaroslava Fragnera výstava Prostorový dům, která představila šest autorských studií týmu HŠH spolu s Petrem Burianem – hledání nových přístupů k projektování domů, kde hlavním skladebním materiálem je objem, trojrozměrná jednotka. Z tohoto pohledu je vila Hermína architektů HŠH další fází jejich konceptu prostorového domu: dům tvoří jediný otevřený prostor, jehož jednotlivé úrovně už nemusí být vzájemně propojeny schodišti, protože některé z nich jsou zešikmené, a funkci schodiště tak nahrazují.

STRUKTURA PROSTORU

Dům je vlastně velmi malý, jeho zastavěná plocha je méně než 60 čtverečních metrů. Má lichoběžníkový půdorysný tvar dlouhý 10 metrů, vstupní strana domu je široká jen 4,5 m, směrem do údolí se půdorys rozšiřuje a jižní strana je široká 7,3 metru. Protože dům je založen na výhledech do údolí, každou stěnu (kromě vstupní severní, která výhled neposkytuje) tvoří vlastně obraz krajiny: jedno velké okno s bezrámovým zasklením. Uvnitř prostoru je na kterémkoliv místě vidět ven alespoň jedním z oken, většinou ale dvěma, někde dokonce i všemi okny do tří světových stran najednou. Hlavní obytný prostor je jako hlediště nasměrován na velké jižní okno s panoramatickým výhledem. Otevřený vnitřní prostor je rozdělen na dvě části – menší část má plochy horizontální, větší část tvoří šikmé podlahy. Na vstupní rovnou plochu domu s kuchyní a jídelnou volně navazují dvě šikmé „rampy“, oddělené pouze bezpečnostní sítí, která nebrání volným průhledům. Rampy i střecha domu kopírují sklon terénu, interiér se stal pokračováním svahu, krajina domem „prochází“. První rampa stoupá od kuchyně nahoru k ložnici rodičů a stává se hlavním obytným prostorem (hledištěm do krajiny), velmi intimním, kde se každý člen rodiny zaboří do svého fatboye nebo se zavěsí do plátěné houpačky. Může se tu věnovat četbě anebo jen tak meditovat s uklidňujícím obrazem krajiny před očima. Ložnice zcela nahoře je jakoby otevřenou zásuvkou na lůžko s policí na knihy, na ni volně navazuje šatna a uzavřená koupelna s toaletou. Druhá rampa klesá od vstupní části dolů, je dalším hledištěm, tentokrát domácího kina, kam se může usadit nejenom celá rodina, ale i spousta přátel. Na plátno se promítají filmy a programy televize, může sloužit i jako pracovní nástroj pro klienty majitele domu. Soustava úchytů ve stropě umožňuje zavěsit množství sedaček na libovolných místech v prostoru. Ve spodní části rampy se kus podlahy „zvedá“ a vytváří zářez pro malou pracovnu (deska stolu se může zasunout a uvolněná rovná plocha s matrací slouží jako rezervní lůžko pro návštěvy). Nejnižší horizontální úroveň domu je dětským pokojem s kajutou lůžek, šatními skříněmi, pracovními stolky u okna do anglického dvorku a koupelnou dětí. Pod spodní rampou je umístěno technické zázemí domu. Vila Hermína určitě nepatří k rodinným domům, které se zalíbí široké veřejnosti.

Mezi architekty zřejmě vyvolá četné diskuse, určitě vzbudí zájem odborných časopisů doma i v zahraničí a zapíše se do dějin architektury jako výjimečná experimentální stavba. To podstatné však je, že rodina s malou holčičkou je už po prvních měsících životem v domě nadšená.

 

Vizitka domu

• Plocha pozemku: 1200 m2
  
• Zastavěná plocha: 59 m2
  
• Užitná plocha: 120 m2
  
• Třípodlažní „prostorový dům“ s otevřeným obytným prostorem přes všechna podlaží
  
• Nosné zdi: cihelné zdivo
  
• Fasáda: zateplená, nástřik polyuretan
  
• Střecha: pultová, nástřik polyuretan
  
• Stropy: dřevěné, šikmé rampy – dřevěné trámy v ocelových I-profi lech
  
• Okna: ocelová, bezrámové pevné zasklení (systém Schüco) + samostatné větrací otvory
  
• Vnitřní dveře: systém Schüco
  
• Podlahy: Regupol, v koupelnách stěrka Sika
  
• Schody: namísto schodišť šikmé rampy obytného prostoru
  
• Vytápění: elektrické, pod okny konvektory, podlahové vytápění v koupelnách

Architekti

Ing. arch. Tomáš Hradečný
Akad. arch. Ing. arch. Petr Hájek
Akad. arch. Ing. arch. Petr Hájek

 

Věra KONEČNÁ
foto: Jaroslav HEJZLAR

Datum vydání: 26. 9. 2020

Edit: Andrea Moudrá