Rekonstrukce vily s pozoruhodnou historií
Dům rodiny Osičkových navržený architektem Františkem Šemorou stojí v jihomoravské obci Podivín od roku 1934. Na první pohled si tato nikterak okázalá, avšak půvabná rodinná vilka ponechala cosi z prvorepublikové důstojnosti. Pozoruhodnou historií dýchá i interiér domu. Nelze než zasednout ke kulatému stolu, který zde zanechala první majitelka domu, a při moravském vínku, jak jinak, povídat a zpívat. Zpěv a hudba jsou v rodině současných majitelů přirozeností. Ne vždy však bývalo obyvatelům tohoto domu ke zpěvu…
Na stavbu vily ve 30. letech minulého století finančně přispěli dceři Marii rodiče. Nejspíš věřili, že zde bude jejich dcera žít dlouho a spokojeně, společně se svým nastávajícím mužem. Ten působil jako účetní okresní nemocenské pojišťovny a mimo jiné byl i náčelníkem podivínského Sokola. Bohužel byl zároveň trnem v oku německému gestapu, které ho v roce 1942 popravilo. Vila tak na čas uvízla v rukách nacistického řádu, který byl zanedlouho střídán ruským chaosem.
V pozdějších letech se z domu paní Marie odstěhovala i její dcera. Osamělá vdova pak žila v miniaturním přístavku, ač se mohla v dobách relativního klidu vrátit do svých reprezentativních pokojů. Snad byly vzpomínky příliš tíživé. Snad se nedostávaly finance na údržbu velkého prostoru. Ať již byly důvody jakékoli, budova byla po dlouhá léta ponechána svému osudu bez razantnějších stavebních zásahů. Paní domu prý tehdy těžce nesla, když se s čímkoli v pokojích hýbalo. Přes krátkodobé nájmy v dalších letech se dispozice i osobitost vily ze 30. let dochovaly až do roku 2005, kdy dům od dědiců paní Marie zakoupila rodina Osičkova.
Za hlavními dveřmi vilky z 30. let se ukrývají dobový nábytek i nevšední životní příběhy.
Vstup do domu ze zahrady
Mnohaletá dřina
„Hledali jsme větší dům, kde by mohly společně žít dvě rodiny. Já se ženou a dcera s dětmi,“ vysvětluje pan Jiří Osička, který dnes se svou ženou bydlí v zrekonstruované přízemní bytové jednotce o 120 m2. Život bez vnoučat, která obývají se svou maminkou podkrovní byt o rozloze 135 m2, si prý už ani nedovede představit. Obě rodiny sice využívají společnou vstupní halu, nepřicházejí však zcela o své soukromí. Každá z bytových jednotek má samostatnou koupelnu, toaletu a kuchyň.
Dům prošel dvěma zásadními rekonstrukcemi, ačkoli pro jeho obyvatele to byla opodstatněně spíše „dlouholetá a soustavná dřina“. Na mnohé práce si pozvali Osičkovi odborníky, ledasco zastal i pan Osička, původně vyučený elektrikář. „Z dnešního pohledu to bylo pořádné sousto, dům je velký a určité práce jsme nepředpokládali. Vše vyvrcholilo půdní vestavbou v roce 2013, kde jsme narazili na neseriózní firmu,“ shodují se všichni. Ne vždy se totiž vyplatí zaměstnat řemeslníky bez předchozích referencí. „Chtěli jsme podpořit místní, tak jsme si k nám pozvali podivínskou firmu,“ říkají, „bohužel, nezvládala ani základní technologické postupy.“ Chybějící parozábrana na mnoha místech či igelity a stavební suť místo izolační vaty byly jen vrškem pyramidy. „Vlastními silami jsme museli vzniklé škody likvidovat, než nastoupila nová firma. Ta dala vše do pořádku k naší úplné spokojenosti,“ vzpomíná rodina na vleklé období rekonstrukcí. Značnému psychickému vypětí té doby přispěla i další mimořádná situace. Paní Bohdana vedle výchovy malých dětí musela ještě zvládat dálkové studium na konzervatoři v cizím jazyce, a to hned dva ročníky v jednom roce. (A zvládla!)
Bydlení více generací pod jednou střechou může přinášet různá omezení. Má však i své klady. Podle paní Bohdany je ve vztahu k vnoučatům každodenní přítomnost pečujících prarodičů nenahraditelná. „Byl to právě děda, který mě naučil hrát na kytaru,“ hlásí dvanáctiletý Jiřík, který zdědil dědečkovu vášeň pro hudbu 60. let. Hudbě se věnuje i vnučka Anežka, a paní Bohdana, dcera Osičkových, dnes učitelka hry na kytaru na základní umělecké škole. Hudební nástroje včetně jednoho klavíru, banja, dvou trombónů a jedenácti kytar (!) tvoří rodině věčnou společnost.
Pohled na dům v dřívějších dobách (bez datace) Zahrada se díky Osičkovým zazelenala až poté, co se zrealizovaly první nezbytně nutné opravy na domě, včetně nové střechy.
V parádním pokoji
„Od své babičky jsem slýchávala, že bylo dříve takovým úsměvným zvykem, vodit si návštěvy do té místnosti, níž vedly okázale otevřené dveře do takzvaného parádního pokoje. Právě v něm byly ty nejhodnotnější části nábytku a cenností vydány na odiv všem návštěvníkům. Parádní pokoj měl demonstrovat patřičně vysoké poměry v domě, ale zároveň se do takového pokoje chodit nesmělo, aby se zde nic neumazalo a nerozbilo,“ usmívá se paní Bohdana. Za „parádní pokoj“ by mohl dost dobře posloužit v oněch dobách zde dobře osvětlený přízemní obývací pokoj propojený s jídelním koutem. Starodávná křesílka nově přečalouněná, sekretáře plné poctivého užitého skla a porcelánu, a zejména jídelní kout umístěný v působivém půlkruhovém výstupku s okny, dodávají místu nezaměnitelný šarm.
S pocitem sváteční noblesy však může nejeden návštěvník v tomto pohostinném domě zažít také velké překvapení. A to v podobě znaku nacistické orlice vypáleného pod sedákem židle, na kterou třeba nevědomky usedne. „Dům jsme koupili od dědiců první majitelky domu i se zbytky původního vybavení, které si gestapo na čas přivlastnilo a takto označilo na několika místech. Do domu ale tento nábytek patří, má pro nás svou hodnotu,“ říká paní Osičková, smířená s neveselou historií místa.
Již při vstupu do domu je jasné, že retro zde hraje prim. Věšáková stěna zde byla od samého počátku…
Jídelní kout v půlkruhovém výstupku, typickém pro prvorepublikové vily, ukrývá velké tajemství…
Šarmantní křesílka po babičce v „parádním pokoji“.
Poklad? Grogovky i Gollová!
Interiéry obou bytových jednotek pojí obdobné stylové ladění. Vlastně celý dům je prodchnut atmosférou 30. až 50. let minulého století, zejména díky nábytku a bytovým doplňkům, které se postupně dědily, pořizovaly v bazarech či jiným způsobem s nadšením objevovaly a renovovaly, včetně nábytku po paní Marii, první majitelce domu. Většinu užitého skla, letité podnosy, mísy, skleničky, dokonce i populární grogovky a další silnostěnné barevné i čiré kousky, získala v kamenných či internetových bazarech paní Osičková. „Když tam vidím něco zajímavého a výhodně levného, nemohu odolat,“ přiznává se. Paní Bohdana zase neodolá kdejaké antikvariátní knížce s motivy prvorepublikových herců, a tak i její sekretář, z původního vlastnictví první majitelky domu, je plný pokladů.
Některé kousky přítomného nábytku by v klasickém filmu meziválečného období mohly dobře posloužit. Mezi takové nepřehlédnutelné solitéry interiéru podkrovního bytu patří například původní kovová palanda. Dnes je situována pod efektní cihlovou zdí a působí přímo lákavě!
Tyrkysová modř oživuje prostor podkrovního bytu, v kombinaci se starým nábytkem působí optimisticky.
Kapitáne, loď na obzoru!
Byt paní Bohdany má oproti přízemní bytové jednotce jejich rodičů s retro návraty i pár vzletů do světa barev a fantazie. Z dědictví po babičce do interiéru výtečně zapadly dřevěné jídelní židle přetřené barvou tyrkysového moře. Pastelová modř vypadá dobře i na dalších kouscích starého nábytku umístěného v otevřeném prostoru kuchyň-jídelna-chodba. Umocňuje přítomnost původního kulatého „námořnického okna“, čekajícího na svého kapitána. (Podle dětí by se do jejich lodi rozhodně ještě vešel!)
Osobitého ducha 30. let nelze přehlédnout ani v podobě již zmiňovaného výstupku domu v přízemí, nad kterým se v exteriéru vytvořil prostor pro hojně navštěvovanou malou terásku s původním ochozem. Ten je stejně jako ohrazení celého domu dekorován jen střídmě, avšak zajímavě.
Původní kulaté okno – to se nikdy neomrzí!
Starou kovovou palandu bylo nutné přečalounit. Dnes jí ale nikdo neodolá…
Podivné okolnosti Podivína
Oblast, kde se obec Podivín nachází, byla odjakživa strategickým, hospodářským i jinak příznivým místem lákajícím rozmanité pospolitosti k usazení. Své zázemí zde kdysi našli habáni – novokřtěnci – i početná komunita Židů, která však po II. světové válce již byla mizivá. V obci se dochovala zajímavá památka, dnes státem chráněná, židovská obřadní síň a hřbitov. Jeden ze zdrojů vzniku obce Podivín praví, že jej založil Žid jménem Podiva.
Zajímavé je, že osud paní Bohdanu nakonec zavál do domu nedaleko židovského hřbitova poté, co ze „země zaslíbené“, Izraele, odjela po několikaletém pobytu. „Stejně jako v Izraeli i v Podivíně je těžké přežít léto bez okenic a žaluzií,“ přisvědčuje Bohdana. I na jižní Moravě horkem vyprahlá země vydává svá svědectví o nedostatku vody v posledních letech. Ovšem vinné révě se na zahradě domu díky nepřetržité péči domácích daří dobře. Také katalpě, pavlovnii, broskvoním…
Židovská obřadní síň v Podivíně patří dnes mezi státem chráněné památky. Možná pojedete někdy kolem…
Před spaním si ještě zazpíváme?
Rozmanitost zahrady je dílem pilného zahradničení Osičků. Po zakoupení domu je zde totiž čekala pouze zarostlá zahrada s kopřivami po kolena a pár ovocných stromů. Zrekultivovaná a pestrobarevná zahrada přináší nyní různá zákoutí. „Moc si ceníme soukromí na zahradě a dobrých sousedských vztahů,“ zaznívá z úst paní Osičkové.
Dům s podivnou historií se nevzdal. Ač jeho rodinný krb na dlouhá léta vyhasl, dočkal se lepších zítřků, pravidelného rodinného života s tóny kytar a klavíru. Možná, že právě důkladná rekonstrukce domu (včetně obnovy zahrady) na úrovni fyzické přinesla nápravu na úrovních zcela jiného rázu. Snad se podařilo alespoň částečně zacelit rány ze starých křivd. Možná že vilka dnes svým majitelům vděčně vrací to, co do ní kdysi v dobrém vložili…
Více informací se nachází v květnovém vydání z roku 2016, které si můžete zakoupit za zvýhodněnou cenu zde.
Foto: René Bláha a archiv rodiny Osičkových
Datum vydání: 4. 6. 2016
