Rekonstrukce malého bytu v centru Prahy

Jeden malý byt jsme opustili, abychom mohli přebývat v jiném. Rádi vzpomínáme na ten první, měl své kouzlo, ale udělali jsme dobře. Kouzlo toho druhého stále ještě zkoušíme vyčarovat.

Pravidlo, že ptáčata musí včas vyletět z hnízda, jsme v naší rodině otočili a uletěli jsme jim my. Měli jsme pro to dobré důvody: služby mamahotelu už začaly být poněkud únavné, dost často se stávalo, že se k připravené večeři potomci ani nedostavili. Některé večery zase trávili doma, ale pozvali si kamarády, s nimiž jsem se setkávala cestou do koupelny, většinou už v noční košili.

Protože jsem vždycky toužila bydlet v centru Prahy, přesvědčila jsem manžela, že to po letech rodinného klidu vyzkoušíme. A začneme si užívat!

Náš první byt byl původně jednou samostatnou místností s vlastními vstupními dveřmi, měla i další dvoje dveře do sousedních pokojů. Nejspíš se tedy jednalo o kancelář nebo ordinaci. Když v něm bydlela babička, měla tu samostatnou kuchyň a pokojík. My jsme přepážku vybourali. Vznikl tak velmi příjemný vysoký prostor.

Spací patro nám pomohli vymyslet architekti, měli jsme štěstí i na truhláře. Ti nám vyrobili také dvoje dveře z plexiskla, aby v koupelně a v předsíni nebyla úplná tma. Co se týče designu, byly tyto doplňky povedené. Přesto bych dnes spací patro už nikomu nedoporučila. Těžko se tam větrá, takže v kuchyňce pod ním jsme si raději nic příliš voňavého nevařili. A pod stropem je horko, zvláště v létě.

PRVNÍ POKUS

Kousek od Jindřišské věže jsme totiž měli malý byt po babičce. Původně jsme si mysleli, že by v něm mohl bydlet syn, který i po promoci pokračoval ve studiích. Ten nás ale vyvedl z omylu – pokojíků s okny nad rušnou ulicí nebo rovnou nad restaurací si užil dost ve Francii a ve Španělsku.

Ale neprohloupili jsme! Ten byt byl totiž hezký, klidný, se dvěma velkými okny na jih, a navíc měl báječnou atmosféru. V podstatě jej tvořila jedna vysoká místnost, v předsíni byla už jen koupelna a malá šatna. Stačilo nám to, za dané situace jsme mohli nechat spoustu věcí (kola, lyže, knihy) v původním bydlišti a stěhovali jsme se jen s tím nejnutnějším. Vybavení bylo jednoduché – jen pár kousků nábytku, většinou starého. O to víc vynikla krása samotného prostoru.

Historické centrum města se stalo naším domovem, pěšky jsme chodili do kina nebo do divadla, denně jsem chodila také do práce – kolem svatého Jakuba, svaté Anežky, pak přes Vltavu a parkem do kopce na Letnou. Idylu narušily stavební práce na sousední parcele, kde se začal budovat velký dům s podzemními garážemi. Hluk byl intenzivní, útočil na nás od rána až do večera. Brzy se také ukázalo, že novostavba podstatně změní náš „biotop“ – z klidného slunného dvora vzniklo cosi jako světlík. Všechno bylo najednou jinak.

A TEN DRUHÝ

Dost dlouho jsme odolávali, nechtělo se nám měnit dobrou adresu. Pak jsme se přece jen začali rozhlížet po inzerátech, tu a tam jsme se jeli i podívat. Ty cesty byly skoro všechny zbytečné, až na jednu.

Stále mi to připadá jako dárek, který nám spadl do klína. Manžel objevil inzerát na dvoupokojový byt ve starém domě na jednom ze smíchovských vršků a když jsme se k němu vypravili, každým dalším krokem se zdálo, že to bude ono. Zahrádky, parky, výhledy, v sousedství většinou solidní a příjemné domy typu nájemní vila. Ten náš patří spíš mezi skromné prvorepublikové bytovky, ale také má něco do sebe. Když se otevřely dveře do předsíně, museli jsme si chvíli zvykat na nepořádek a spoustu věcí, abychom se mohli soustředit na samotný prostor a dokázali si představit, co s ním. Ty představy byly zpočátku mlhavé a naše rozhodování možná ovlivnily i takové drobnosti, jako výhled do zahrady a dřevěné dveře se skleněnými výplněmi. Od začátku jsme věděli, že si zase tak moc nepolepšíme, že i tento byt je dost malý (když jsme si přepočítali metry krychlové, vychází nastejno s tím předešlým, kde byly hodně vysoké stropy). Výhodou byl ovšem finanční limit, na který jsme měli šanci dosáhnout.

Naše rozhodování netrvalo dlouho a začátkem léta jsme mohli začít s rekonstrukcí. Myslím, že jsme měli štěstí na řemeslníky, i když ve finále už to skoro vypadalo, že se vstupními dveřmi se nikdy neshledáme. Postupovali jsme podle zavedených pravidel: škrábání starých maleb a omítek, nové elektroinstalace a nové rozvody vody. Nové omítky a dřevěná podlaha v ložnici, koupelna na místě koupelny původní. Místo nového kotle a radiátorů elektrické topné panely. Kuchyň, vestavěná skříň v ložnici, skříňky v koupelně. Police v komoře. Vymyslet, jak rozestavíme nábytek, umýt okna a pověsit záclony. Před Vánocemi jsme se spokojeně stěhovali.

Místo ložnice byla původně kuchyň, je to vidět i na starých plánech. Zvažovali jsme i toto řešení, protože má okno na jih a je velmi příjemná. Vyměnili jsme tu podlahu za dubová prkna. Postel a vestavěná skříň se vyráběly na míru. Nad postelí je elektrické topné těleso, na které jsme si nechali vytisknout fotografii z našich cest.

Komora zůstala komorou, jsme moc rádi, že ji máme. Mezi dveřmi je police, které to dřív slušelo mezi okny. Všechny původní dveře jsme ponechali, moc se nám líbily. Jejich akustické vlastnosti však nejsou úplně ideální.

OTÁZKY VÁŽNÉ I SMĚŠNÉ

Ne, tak jednoduché to nebylo. Půdorys bytu jsem nosila v hlavě i na papírech a pořád ho překreslovala. Stále bylo co řešit, objevovaly se nové otázky. Anebo se znovu vynořily ty staré, které jsme už považovali za vyřízené.

Předchozí majitel měl v úzké a dlouhé koupelně kuchyň. Co kdybychom příčku mezi koupelnou a pokojem zbourali, kuchyň nechali v „koupelnovém koutě“ a rozšířili si tak obytnou místnost? Malá koupelna by pak mohla být v komoře, třeba…

A nebo co kdybychom kuchyň s jídelním stolem vrátili tam, kde byla úplně původně? Tedy do menší místnosti s komorou a oknem na jih? Pak by ale byla ve větším pokoji ložnice spojená s pracovnou – už jsme měli ověřené z dřívějška, že to není dobré řešení.

Když necháme koupelnu na svém místě, jak ji uspořádáme, když je prostor tak hloupě nudlovitý? Když dáme kuchyňskou linku do rohu, kam se nejlépe hodí, nevejde se k ní lednice. Co kdybychom zrušili záchod a vytvořili ještě jednu komoru pro lednici a spíž na potraviny? A záchod by mohl být v koupelně? (Už jsme věděli z dřívějška, že to není dobré řešení.)

Otázek byla spousta a když to tak teď vidím, některé z nich jsou docela legrační. My jsme ale věděli, že je musíme brát vážně. A měli jsme pravdu – pro podlahy v předsíni, koupelně a na záchodě jsme si nechali vnutit dlaždice, které nám nebyly úplně sympatické. Dnes vím, že jsme měli být odvážní a dát na podlahu stěrku. Pokud bychom měli sílu to někdy změnit, bude to hodně náročný proces se vším tím stěhováním, bouráním a schnutím.

Pohled do obytné místnosti od kuchyně: v podstatě jsme se sem snažili nějak rozumně poskládat nábytek, který máme rádi. Povedlo se to až na druhý pokus.

OD CELKU K DETAILU

Když jsme se konečně rozhodli, že koupelna bude tam, kde má být, a ložnice naopak v bývalé kuchyni, začali jsme přemýšlet nad uspořádáním místností.

V dlouhé a úzké koupelně je okno s pěkným výhledem. Naštěstí mně inspirovala trošku podobná koupelna od architekta Pavla Pláničky, který se nebál dát sprchový kout k oknu. Zavolala jsem mu a zeptala se ho, jak to tam mají s vlhkostí a plísněmi. On na to, že nevidí problém, není se čeho bát… A tak máme sprchový kout s oknem a je to fajn. Od umyvadla jej odděluje nízká zeď, další zeď je mezi pračkou a vestavěnými skříňkami. Dlouhá místnost se tak rozdělila do tří celků a ve výsledku působí příjemně. Topné těleso máme na stropě, pro koupelnu je to ideální řešení.

Ve větším pokoji byly poškozené bukové parkety. Předtím jsme měli dubové, ty se nám líbily víc. Kdybychom měli dost peněz, asi bychom dnes měli dubová prkna v celém bytě, ale nelitujeme. Staré parkety po opravě úplně zazářily a brzy jsme si na ně zvykli. Zjistili jsme, že jsou vlastně docela šikovné u linky, není na nich vidět, když se něco nadrobí nebo rozsype.

Lednice se nám nakonec ke kuchyni vešla, chytrý a šikovný zedník vymyslel, že stačí posunout dveře do místnosti (původně byly v rohu). Jsou lidé, kteří netuší, jak je to snadné!

Co se nám nechtělo vejít, byl kredenc po babičce a starý psací stůl. Oba kousky máme rádi a tak jsme se smířili s tím, že nám obytnou místnost trochu zalehly. Umím si ale představit, že bych je darovala dětem (které o ně budou škemrat a prosit) a nahradila je lehkým světlým nábytkem. Jenže to by nám pak zbyl už jen jídelní stůl se dvěma historicky důležitými židlemi jako siroty?

Větší místnost je tedy ve výsledku kombinací bílé kuchyňské linky a starého nábytku. Tak trochu babičkovské retro, ale nakonec, proč ne.

Prkna v bývalé kuchyni měla místy velké mezery, rozhodli jsme se tedy pro novou dubovou podlahu a bílý nábytek. Je jednoduchý, ale do daného prostoru musel být vyroben na zakázku. V podstatě se jednalo jen o vestavěnou skříň a postel, police u okna se stěhovala s námi. Ložnice je příjemná a hezká, jen škoda, že ji moc neužijeme, když ji rozzáří dopolední slunce.