Rekonstrukce domu: lepší než vyhořet?

Do rekonstrukce rodinného domu, který obyvatelé potřebují během stavebních úprav částečně využívat k běžnému bydlení, se snad může pustit jen úplný blázen. Jak ale ukazuje náš příběh, dá se to zvládnout. Vyžaduje to však velké úsilí, trpělivost a nutnost přiložit i ruku k dílu.

V roce 2010 jsme slavili páté výročí nastěhování do našeho nového domova na vesnici, zhruba dvě desítky kilometrů od Prahy. Když jsme jej dokončovali, s ubývajícími penězi jsme šetřili na všem, na čem se ušetřit dalo. Takže místo preferovaného dřeva na podlahách jsme měli snadno dostupný laminát, který jsem byl schopen během víkendu za spolupráce kamaráda položit i sám, dýhované dveře a obložky zárubní, jež by svědčily o lepším vkusu a movitějším postavení, zase nahradil papundekl a železo.

NAPRAVOVÁNÍ OMYLŮ

Zpočátku jsme vsadili spíše na atmosféru domova a doslova teplo rodinného krbu (který jsme mimochodem také vybudovali svépomocí), než na celkový estetický dojem. Jenže už v roce 2010 mě pohled na poškrábaný laminát v obýváku, na němž se rozrůstající rodina a zejména malé děti výrazně podepsaly, i na kovové zárubně, byť efektně natřené elegantní šedou, začal příšerně nudit a rozčilovat. Řekl jsem dost a rozhodl se „pustit chlup“, neboť od doby omezeného rodinného rozpočtu se naše situace malinko stabilizovala, a svolal interní poradu. Výsledek? Podlahy a dveře i se zárubněmi musí pryč. Rozhodli jsme se pro parkety, které mají své kouzlo a především výhodu v tom, že jakmile se počet rýh a škrábanců nebezpečně rozroste, stačí zavolat podlaháře a po chvíli broušení a lakování budou zase jako nové.

PRVNÍ A DRUHÁ FÁZE

Jelikož dům je dvoupodlažní, rozdělili jsme rekonstrukční práce do dvou fází – první spočívala ve výměně podlah a zárubní v patře a probíhala za čilého pracovního ruchu na podzim 2010, druhá přišla na řadu později, v přízemí domu. Děti chodily do školy a školky, rodiče se postarali o sestěhování veškerého vybavení do přízemí a všichni jsme se pak na nějakou dobu, s vidinou toho, že jde o dočasný stav, uskromnili. Samozřejmě, že se vše zkomplikovalo – výměna podlahy proběhla ještě celkem hladce, ale z obkládání dveří se stala doslova noční můra. „Nejlepší bude, když to půjde celý ven, i s futrama!“ vyjádřil se dotyčný technik, jakmile přijel. Původně jsme sice předpokládali, že se železné zárubně pouze obloží a otvory se osadí novými dveřmi, ale nakonec jsme se nechali přesvědčit a zárubně skutečně vybourali. Odměnou za kilogramy špíny a prachu byly krásné nové parkety a dveře v patře.

NENÍ PODLAHÁŘ JAKO PODLAHÁŘ…

Prvnímu přizvanému podlaháři, kterého jsme si našli jednoduše na webu, naše nejstarší dcera říkala pan Upovídaný. Vyprávění příběhů mu zabralo přibližně polovinu celkového času, který u nás strávil. Naštěstí za sebe občas poslal pana Malého (rovněž přezdívka), jenž pro změnu nemluvil vůbec a pracoval od kuropění do setmění. S panem Upovídaným jsme měli zpočátku poměrně dobrou zkušenost. Jelikož mu bylo jasné, že přes veškerou stabilizaci rozpočtu bychom přece jenom uvítali sympatickou cenu, navrhl, že nám dodá nějaké starší dubové parkety (dub jsme chtěli), protože stejně se podlaha bude brousit. A tak jsme se rozhodli pro parkety z bývalé tělocvičny a s podlahářem se domluvili, že nám na obývák nechá asi 30 metrů těchto parket a že se mu ozveme, až přijde pravá chvíle. Jenže rok a půl po první akci (rekonstrukci patra) už zřejmě podlahář nedoufal, že vůbec žijeme, a péče o klienty se v českých končinách nenosí. Kdyby ano, snad by předtím, než i těch posledních 30 metrů prodal, aspoň zavolal a zeptal se, jestli ty parkety budeme ještě potřebovat. Rozhodl jsem se tedy zařídit vše znovu a jinak.

VÝBĚR PODLAHÁŘSKÉ FIRMY

Po celkem náročném hledání jsme nakonec zvolili firmu T-Wood z Frýdlantu nad Ostravicí, která nabízela jak zajímavou cenu, tak i zaslání ukázky. Navíc jsem během komunikace se zástupcem firmy nabyl dojmu, že jsem pro ně i se svými pouhými 30 m2 skutečně váženým klientem. Ať už to bylo obchodními schopnostmi, nebo zájmem expandovat blíž k Praze, dozvěděl jsem se toho o parketách a jejich záludnostech dost. Majitel firmy nakonec dovezl parkety osobně až k nám před dům a pomohl mi je i složit v pracovně, kde se měly aklimatizovat. Za necelé tři týdny měl nastoupit nový podlahář, po domě pobíhaly děti, pralo se prádlo, vařilo se, pořádaly večírky… Nebýt haldy složených parket v pracovně, nikdo by nepoznal, že se tu schyluje k šíleným událostem…

TAK SI TO SHRNEME…

Pro ty, kteří se v popisu rekonstrukčních prací už ztratili, zrekapituluji naplánované kroky. Stávající zárubně vybouráme a tři otvory kousek posuneme (kvůli zásuvkám, vypínačům a ergonomii). Kromě výměny zárubní u pěti dveří, osazení novými a výměny laminátové podlahy v obýváku za parkety odstraníme ještě laminát v kuchyni a na chodbě. Tam nedáme parkety, nýbrž keramickou dlažbu, protože v kuchyni je podlahové topení. Na chodbě se laminát ukázal jako nepraktický, takže i tam necháme položit dlažbu. Klasické dveře ze zádveří na chodbu vyměníme za posuvné, čímž ušetříme prostor, kterého se v chodbě nedostává. A rovnou předěláme i schodiště, protože to současné kvůli špatné konstrukci vrže a vůbec není příliš vkusné.

VYKLÍZÍME…

Významný okamžik nastal ve chvíli, kdy starší děti odjely na tábor a nejmladší si odvezla babička. Apokalypsa začala… Vyklidili jsme celé přízemí, což znamenalo vystěhovat nejen knihovnu čítající asi 1200 svazků, ale i kuchyň, technickou místnost, koupelnu a zádveří. Pracovna zůstala neprodyšně oddělena igelitovou stěnou, stejně tak i schodiště do prvního patra. Abychom měli kde přespávat, do francouzského okna v ložnici vedl z terasy přes zábradlí žebřík. Stali jsme se tak novodobými Romeem a Julií. Měli jsme i improvizovanou kuchyňku vybudovanou v horní koupelně: vařili jsme na elektrické plotýnce, koření a pár kusů nádobí jsme měli v krabicích a jídlo jsme připravovali na prkýnku na vaně.

DEMONTÁŽ KUCHYNĚ A BOURÁNÍ

Na pondělí jsme měli domluveného truhláře, tvůrce kuchyňské linky, a řemeslníka na vyřezání starých zárubní. Truhlář slíbil přijet hned na devátou, aby se v půl druhé mohlo začít řezat, ale zůstal věren své pověsti a dorazil až o hodinu a půl později. K jeho cti ovšem budiž řečeno, že vůbec dorazil, protože při předešlé montáži linky měl zpoždění přibližně měsíční. Naštěstí si s sebou přivezl dva pomocníky, takže za necelé tři hodiny byla linka demontovaná a složená v kůlně a řemeslník, který přijel na zárubně, mohl začít včas. Věděli jsme, co přijde, ale když se v srdci domova začne vrtat do zdí a všude se snáší červený prach, na podlahu padají kusy omítky a cihel, není vám zrovna nejveseleji. Naštěstí se během dvou dnů podařilo zárubně vyřezat. Tam, kde ještě před několika dny tepal život rodiny, zbyla jen spoušť, suť a díry do zdí. Zvláštní, ale právě to jsme měli v plánu.

DEMONTÁŽ KNIHOVNY

Třetí den přijel druhý truhlář, tvůrce knihovny. Bylo ji třeba nejprve rozmontovat, aby se mohla odstranit podlaha. Tu na chodbě a v kuchyni už jsme zlikvidovali. Udivující na demontážích je to, že trvají nepoměrně kratší dobu a vyžadují menší úsilí než montáž. Celé první dva dny jsme strávili vyklízením suti a neustálým pobíháním s hadry a kýbly, vyměňováním vody a snahou zbavit se červeně z porothermu, která se usadila opravdu všude.

JEDEN ZÁDRHEL ZA DRUHÝM

Uklizeno, i když nahrubo, nezůstalo dlouho. Bylo třeba upravit otvory. Od dodavatele jsme měli tabulku s přesnými rozměry – někde bylo třeba něco přizdít, jinde jen začistit hrany. Na to měl nastoupit zedník, který tu spoušť předtím způsobil, jenže se ukázalo, že je zavalen jinou prací a k nám už nepřijde. Naštěstí nám dal kontakt na jiného, ten měl ale čas až v sobotu, takže jsem mezitím stačil sehnat materiál. Vzhledem ke zpoždění, které jsme nabrali, jsme museli práci urychlit, a tak mi nezbylo než navléci montérky a řezat (zdili jsme z ytongu). Za dva dny jsme byli s hrubou zedničinou hotovi. Mezitím mi došlo, že kvůli posunutí dveří ve spíži a přidání okrajů obložení zárubní bude třeba posunout i zásuvku. Anebo ji raději přesunout na druhou stranu stěny, kde už je vypínač chodbových světel. Naštěstí přijel kamarád elektrikář a za hodinu a půl provedl vše potřebné. Další zádrhel se objevil v podobě vyboulené podlahy v obýváku, což byla taková nemilá vzpomínka na můj laxní přístup ke kontrole odvedených prací při stavbě domu. Kvůli ní nešly otevírat dveře na terasu. I když se podlahář snažil nerovnost zbrousit, stejně se mu to nepodařilo. Poněkud komplikovaně jsem nakonec sehnal oknaře. Dostali jasné zadání: zvednout dveře v pantech tak, abychom získali potřebnou výšku. Při uvolňování starého kování jeden pant praskl, ale jeden z montérů nelenil, sedl do auta, přivezl nové a za tři a půl hodiny bylo hotovo. Jenže tři milimetry, které jsme tím získali, bohužel nebyly dost. Slíbili, že přijedou za pár dní a pokusí se seříznout spodek dveří, čímž se problém s dveřmi vyřeší, a odjeli.

RADY PRO REKONSTRUKCI (NEDĚLÁTE-LI JI NA KLÍČ)

Plánujte. Chystáte-li se na nějakou větší akci, všechno si dobře naplánujte. Vezměte v úvahu správné technologické postupy – taková stěrka kupříkladu musí několik dní schnout, než je možné na ni pokládat podlahu. Zároveň ale počítejte také s vrtochy řemeslníků, protože pro ně někdy práce pro vás nemusí znamenat nijak významnou zakázku, takže v dohodnutý termín buď nevstanou z postele, nebo odejdou za lepším. Pamatujte, že slovo dané dělníky nemusí být slovo čestné! Kontrolujte. Odvedenou práci si dobře překontrolujte. Pokud něčemu nerozumíte, nebojte a nestyďte se zeptat. Když bude muset řemeslník od začátku odpovídat na vaše všetečné dotazy, bude si dávat pozor – vykrucovat se ze špatně odvedené práce se nechce ani největšímu lemplovi. Prozkoumejte terén. Hledáte-li někoho schopného, poptejte se v okolí. Dobří řemeslníci zblízka sice mají o práci na dlouhý čas postaráno, ale pokud si na vás najdou čas, nemusí trávit čas v dopravních zácpách a mohou přijet víckrát. A osobní doporučení hrálo vždycky velkou roli. Připravte se na nejhorší. Někdy vám ani balík peněz čouhající z kapes nebude nic platný, protože na drobné jednotlivosti ani jednotlivé drobnosti prostě nikoho neseženete. Aby nemusela práce stát, budete muset zatnout zuby a něco udělat sami. Ale takový opravený štuk vám bude velkým zadostiučiněním.

DLAŽBA A STĚRKA

Doslova s vyplazenými jazyky jsme všechno stihli připravit pro obkladače. Ten nás ale nijak nešetřil a trval na tom, že přijede hned v sobotu v sedm ráno. V době, kdy často chodím teprve spát, jsme ho s otevřenou náručí vítali a lebedili si, že dodržel termín. Přijel i s kolegou a během pěti hodin stihli položit dlažbu jak v kuchyni, tak na chodbě, a připravit si lemování na zeď, až budou hotová obložení zárubní a osazená linka. Jeden řezal, druhý lepil a ani jeden z nich kupodivu neplival na zem. A v historii mého stavění byl obkladač jeden z mála řemeslníků, který svou práci odvedl opravdu kvalitně. Druhý den přijel (tentokrát nám dal čas do osmi) a dlažbu vyspároval. Další týden jsme začali s vyrovnáváním podlahy v obýváku pomocí samonivelační stěrky. Co se týče velké plochy podlahy, tu se podařilo zarovnat rychle, ovšem vybouleného pruhu u dveří se ne a ne zbavit. Podlahář zkoušel všechno možné, ale nic nepomáhalo. Ani pomoc chlapíků z oknařské firmy nedopadla nijak slavně. Po seříznutí okenního rámu jsme získali k dobru dalších zhruba pět milimetrů, ale stále to nestačilo. Jedinou a zřejmě poslední možností bylo vyříznout rám dveří, přišroubovat na zbylý blok nový s vyšším prahem a osadit ho jinými dveřmi. Jako památka na toto harakiri by nám zůstaly lišty zakrývající spoj mezi starým a novým kusem dřeva. Jak jsem se rozhodl? Zbývalo jediné řešení: vyřízneme celou sestavu a necháme vyrobit novou. Za tu legraci a průvan do obýváku to stojí.

TERMÍNY SE POSOUVAJÍ

Vyříznutí dveří, aniž by se porušila polystyrenová fasáda, bylo prakticky dílem okamžiku, kterého jsem se ale nechtěl účastnit. Výsledkem úsilí byla hromada dřeva a skla složená na zahradě. Objednali jsme novou sestavu a já jsem si připravil materiál, abych mohl zející díru alespoň dočasně zakrýt, protože jsme potřebovali minimálně na týden odjet někam hodně, hodně daleko… Bylo jasné, že termíny, s nimiž jsme doposud počítali a které se nám dařilo jakž takž dodržovat, jsou pryč. Dveře nemohly být hotové dřív než za tři týdny, což i tak byla doba blesková (nakonec je přivezli ještě o několik dní dřív). Ještě před pokládkou jsem podlahu vylil několika vrstvami stěrky, takže podklad pro parkety byl nakonec skutečně docela rovný.

A POKLÁDÁME…

Než přijel podlahář, musel jsem pravidelně vlhkost stěrky měřit, aby nejezdil zbytečně. Bylo totiž třeba počkat, až materiál dostatečně vyschne. Podlahář po příjezdu stěrku zbrousil a položil parkety, přebrousil i je a nalakoval první vrstvou laku. Parkety jsme nechali položit jen ke špaletám kolem dveří a okna a pruh, který zůstal, jsme osadili dlažbou. Tak jsme zajistili průchod teplu, nesměle zde sálajícímu z podlahového vytápění. Dilatační spáru mezi dlažbou a parketami jsme vyplnili korkem (ale upřímně řečeno, to se podlaháři vůbec nepovedlo a na mě ještě čeká vymyslet, jak nerovnosti zatmelit).

A MALUJEME…

Před finálním broušením a lakováním parket bylo rozumné vymalovat, abychom se nemuseli zbytečně obtěžovat a zdržovat zakrýváním podlahy. Čekalo nás tedy několik dní v roli malíře. Jednoho, se kterým máme dobré zkušenosti, se nám totiž nepodařilo domluvit, protože jsme nebyli schopni trefit se do jeho termínů. Jen na nejdelší stěně v obýváku jsme téměř vypustili duši a strávili zbývající mládí – rozhodli jsme se ji mít pruhovanou. Ostatní šlo ale poměrně dobře a při té příležitosti se nám podařilo zbavit se i zbytku veškerého prachu – toho červeného i toho šedého.

BROUŠENÍ PODLAH

Kvůli schnoucí stěrce jsme podlaháři trochu hnuli termíny, takže k nám začal jezdit v přestávkách mezi jinými akcemi a viditelně nerad. Snažil se proto všechno urychlit a při příští návštěvě nejenže zvládl lak přebrousit, ale natřít hned dvěma dalšími vrstvami. Tím dosáhl toho, že se dřevo pěkně naježilo a hrozilo, že budeme v obýváku poskakovat mezi bodlinkami miniaturních ježečků, což sice nemá vliv na funkci, ale zcela zjevně ano na vizuální stránku. A tak se musel podlahář po několika dnech zvednout, přijet ještě jednou, znovu podlahu na některých místech přebrousit a přelakovat. Při té příležitosti opravil některé nedodělky – tu chybějící tmel, jinde poškození laku.

Během rekonstrukce se v domě zabydlel nový, avšak ne zcela příjemný společník – červený prach. Zbavit se ho byl jeden z nejnáročnějších úkolů celé akce.

NOVÉ OKNO S DVEŘMI

I mě čekala další práce, protože podlaha v obýváku byla v místech pode dveřmi doslova zfušovaná. Beton nad základy se drolil a izolace odpadávala. Bylo třeba místo vyztužit, a tak jsem musel rozebrat schod na terase, vyrobit improvizované bednění a zalít ho betonem, výrazně zpevněným armaturou. Děti se ještě na čas usídlily u babiček, protože dokud nebylo vymalováno a nemohla se na své místo vrátit kuchyň, marně by prstíčky šťouchaly a žadonily o skývu chleba… Za pár dní přivezli sestavu do otvoru a krátce potom dveře na zpevněný kraj vsadili. A jelikož si zedník v mezičase přivodil úraz, a odmítl přijet na zacelení otvoru, který zbyl po vysekávání uchycení původní sestavy, znovu jsem se ocitl v roli zedníka a nejprve díru zalepil a potom i přeštukoval.

SCHODY VRŽOU DÁL

Prakticky bylo hotovo. Děti se mohly vrátit domů a být svědky toho, jak se ve spíži snažím rozmontovat sádrokartonový podhled, který zakrýval schodiště do prvního patra. Pod ním byla tepelná izolace – všechno ale teď muselo ustoupit poslednímu dílu rekonstrukce. Sádrokarton putoval do odpadu a minerální vata postupem času taky, protože jsem se později rozhodl nahradit ji mirelonem, jenž se ukázal pro pokládání nakoso jako praktičtější. Před zaslouženou dovolenou jsem ještě rozmontoval staré schody (ty mohl truhlář použít jako šablony) a hlídající návštěvě předal klíče s tím, že je ve dvou dnech řemeslník ještě navštíví, aby dodal zcela nové, dubové. To se také stalo, jenže ouha! Hlavní cíl změny schodů, jejich vrzání, nový materiál nijak nevyřešil. Železná konstrukce, kterou jsme bohužel při stavbě zvolili namísto schodů betonových, se ukázala jako místo, kde je zakopaný pes. Bylo třeba ji zpevnit. To jsem udělal pomocí konstrukce regálu do spíže a silných ocelových profilů přišroubovaných ke zdi.

ZAČÍNÁME SE SÁDROKARTONEM

I když jsem během stavby před lety občas zaskočil za některého řemeslníka, až během této rekonstrukce jsem pronikl do širší škály oborů. Asi jich nebylo zrovna devatero, ale premiéru jsem si odbyl třeba jako štukatér a příležitostný přidavač. Poslední učednický kousek mě čekal se sádrokartonem. Povolávat profesionála kvůli necelým třem metrům čtverečním, které by zakryly schody a tím uvedly spíž do uživatelného stavu (protože teprve potom bylo možné dodělat regál), mi přišlo poněkud nevhodné. Nakoupil jsem hliníkové profily CD a UD, naměřil potřebné rozměry, dojel pro dvě desky a pak dva dny trpělivě měřil a řezal tak, aby jimi prošly sloupky držící konstrukci schodů i regálová konstrukce. Zbývalo zatmelit díry po vrutech a spáry podél zdí, vypořádat se se spoji mezi deskami a pak všechno ještě zbrousit a přemalovat.

HOTOVO… A NAVŽDY!

I když jsme řadu věcí ještě nějakou dobu hledali v banánových krabicích v kůlně a trvalo dlouhou dobu, než jsme se znovu zabydleli, prodělanou rekonstrukcí, trvající zhruba dva měsíce, jsme dům skutečně zútulnili a dopilovali téměř k estetické dokonalosti. Chůze po parketách se s předchozí laminátovou plovoucí podlahou nedá srovnávat. A jaký výraz daly celému domu dveře, které konečně vypadají jako opravdové dveře, snad nemusím ani popisovat. Byly to sice dny plné stresu, odříkání a provizorních podmínek, ale teď, když je všechno na svém místě, troufám si tvrdit, že to stálo za to!

Uložit

Datum vydání: 15. 9. 2015

Edit: Michal Chleboun