Provence po valašsku

Bíle omítnutý dům manželů Regecových obklopuje venkovská zahrada. U plotu keř růží, o kus dál zeleninová zahrádka, za vstupními dveřmi prostorná veranda. Uvnitř si majitelé vytvořili atmosféru pohody a svěžesti připomínající styl Provence.

Do podkroví stoupá renovované dřevěné schodiště s podestou v mezipatře. Nad schody příchozí vítá proutěná ošatka s housličkami. Možná, že jde odkaz na skutečnost, že vesnice Huslenky na Vsetínsku, jejíž součástí je i údolí Kýchová, kde žijí manželé, má ve znaku lípu a housličky. Možná si jen paní domu pohrála s materiálem a kouzlem protikladů. Podobných nápadů se v domě najde přehršel, originálně působí například „čtenářské zátiší“ v obývacím pokoji, které tvoří nostalgické společenství staré thonetky a bytelného stolku s klikou, starodávnou máselnicí.

PRECIZNOST A FANTAZIE
V přízemí je kuchyně, kde hlavní místo zaujímá masivní stůl prostřený prolamovaným lněným prostíráním. Z měděného kotlíku voní svazek sytě rudých růží. Dům kromě čerstvých květin oplývá i mnoha dekoracemi ze suchých rostlin. „Něco nasbírám na loukách, něco si vypěstuju, kupuju jenom růže. Do vazeb používám černuchu, nevěstin závoj, hortenzie, mátu, kominíčky nebo okrasné trávy. Okrasné trávy mi na zahradě moc nejdou, ale dává mi je sestra, které rostou dobře, výměnou za nějaké dekorace. Na věnce také používám břečťan nebo buxus. Miluji levanduli a pokouším se ji na zahradě pěstovat, ale většinou mi vymrzne. Na výzdobu si ji musím kupovat nebo ji vozíme z Chorvatska.“ Vnitřek domu – podlahy, stěny, schodiště i podkrovní vestavba, kde mají manželé upravený obývací pokoj, pokojík pro dceru a ložnici, dokládají, že technicky zručný majitel si potrpí na preciznost. Naopak paní domu zabydluje dům a jednotlivá zákoutí nápady. Jednotícím doplňkem interiérů jsou secesní, poněkud přísně se tvářící dřevěné rámy. Místo vybledlých podobizen předků, svatebních fotografií a svatých obrázků lemují rozmarné scénky ve stylu Ivy Hüttnerové.

Z BAZARU I Z AUKRA
Manželé obývají podkroví, kde bývala půda. Dům prošel rekonstrukcí a jak zvenku, tak zevnitř svítí novotou. „Částečně jsme měnili i dispozice – posunovali příčku, kde původně byla úzká komora, aby se zvětšila ložnice. Další příčku jsme museli zbourat, aby vznikl dost velký prostor pro pokoj. Podkroví jsme vybavili falešnými trámy, aby vypadalo staře, ale udělali je z nevyzrálého dřeva, takže poněkud popraskaly a trochu se i zkroutily.“ Mobiliář obytných prostor tvoří směs masivnějšího a lehčího nábytku. Základem je „chalupářský“ nábytek z měkkého dřeva s ozdobnými římsami a lištami, který patříval ke klasickému interiéru první republiky. Světlejší, voskem upravený nábytek doplňují různě vysoké, tmavě namořené či patinované skříně a postele na baculatých nožkách asociující 19. století. „Některé věci jsme zdědili, jiné dostali nebo koupili v bazaru. Nevyhýbám se ani nákupům v IKEA, jedna lampička nebo pár hrníčků odtud pocházejí. Něco jsem si také sehnala na aukru,“ říká majitelka. „Aukra se nebojím, zatím se mi nákupy vyplatily, i když někdy nemůžu přesně odhadnout velikost a stav předmětů. Mnoho věcí, které tu vidíte, pocházejí z dob mého dětství. Mám tu kočárky i houpacího koně, se kterými jsem si hrávala. Byla jsem velice hravá, hrála jsem si dlouho a tyhle hračky jsou pro mě cenná vzpomínka. K jinému sběratelství vztah nemám, třeba takový porcelán bych nesbírala.“ Zajímavě působí nábytek, který vznikl stylem „ze starého nové“. Například průchod do ložnice zdobí vyřezávaná dřevěná ozdoba – původně čelo staré postele z bazaru. „Nejdříve pod ní visela konzola se závěsem, ale ta vadila při otevírání okna. Tak jsme ji nahradili jednoduchou tyčkou zapuštěnou přímo do vstupního otvoru. Místo závěsu jsem použila starý přehoz na postele, který byl uprostřed poničený. Postele v ložnici mám od kamarádky, která prodávala chalupu. Každá je jiná, i když jsou z jedné chalupy a vedle sebe vypadaly dost fádně. Tak jsem jednu z nich vylepšila vyřezávaným čelem z masivní staré postele připomínající římsu. Je sice ze zcela jiného soudku a z jiné chalupy, ale výsledek je zajímavý. Původně jsem chtěla jen jednu, ale teď jsem ráda za obě.“ Když manželé sháněli konferenční stolek do pokoje, zjistili, že se jim žádný nelíbí. „Nakonec manžel koupil ve starožitnostech starou truhlu, která nám stolek dobře nahradí. Už zřejmě někdy byla renovovaná. Využíváme ji i jako úložný prostor a běžně na ní děláme cokoli, protože je její povrch používáním správně napatinovaný. Menší truhlu jsem dostala od souseda, který ji už měl nachystanou na odložení na půdu. Jen jsme ji dali vybrousit a natřeli na hnědo, aby ladila s křesly. Teď mne dost mrzí, že jsem ji nenechala v původním stavu.“

ŽELEZO, PROUTÍ A VYŠÍVANÉ POLŠTÁŘE
Dřevěný nábytek v jednotlivých místnostech uzemňují kovové prvky, například ornamentálně zdobená čela postele v pokoji dcery, plechové džbánky a tepané podstavce lamp a svícnů. Příjemně působí i stolky vytvořené z litinových podstavců ze starých šicích strojů, jichž jsme v domě objevili několik – pokaždé v jiné roli. Jeden z nich se uplatnil i v koupelně, kde z něj vzniklo originální umyvadlo. Roli vzdušného prvku zastávají proutěné košíky, ošatky, prádelní koše a křesílka, natřená na bílo. Patří k nim pohodlíčko a nonšalance „rozmazlených“ polštářů. Jsou zdobené ažurou, krajkami, žabkováním, některé vyšívala paní domu a další nezapřou současné zdroje. „Jsou něco jako kypřicí prášek pohodlíčka,“ usmívá se majitelka.

Průhled do ložnice. Starý koš na prádlo se proměnil v postýlku pro polštáře a majitelka ho ozdobila vlastnoručně šitými anděly. Vážným zájemcům o loutky, které paní Regecová vyrábí, je k dispozici kontakt v adresáři.

NA OKNĚ SEDÍ ZAJÍC
Všudypřítomným elementem interiérů jsou hračky – zajíci, medvídci a originální, ručně šité panenky a andělé. „Medvídky milujeme já i dcera,“ říká paní Zdena. „Můj medvěd z dětství dokonce ještě existuje, zašívala jsem ho, jenom už ho nemám vystaveného. V dětství jsem hodně času trávila u babičky, která měla dřevěnou chaloupku s jednou místností, a tam jsem získala vztah ke starým věcem, ráda maluju i šiju. Mám ráda světlé přírodní barvy – smetanovou, slonovinovou, režnou a medově hnědou. Odmala jsem měla ráda panenky, šila jsem na ně oblečky a zkoušela si je vyřezat z kousku dřeva. Od nich byl jen krok k nápadu dělat režné postavičky andělů s malovanými obličeji.“ Jsou oblečené v suknicích ze lnu ozdobených lemy z šitých či háčkovaných krajek ze starých spodniček nebo z výzdob kredencí a příborníků. Mají malá i větší křídla, a někdy se dokonce vznášejí na perutích z notového papíru. „Dnes už ani nevím, kdy jsem s nimi začala,“ vzpomíná majitelka. „Nakoupila jsem i dost starých hlaviček panenek a teď k nim dotvářím tělíčka, někdy hlavičky šiju sama. Lněná látka se dá získat třeba i ze starých kalhot, dnes se z ní už moc nešije. Nedávno jsem sehnala jednu krásnou starou hlavu a velmi se těším, až vytvořím nového anděla do své sbírky.“