Postupně zařizovaný dům
Do rodinného dvougeneračního domu v malé obci vzdálené jen několik kilometrů od Plzně jsme se rozjeli loni v létě, v jednom ze dnů, kdy padaly několikasetleté teplotní rekordy. Ve městě nebylo kam před vedrem utéci. Terasa v cíli cesty však nabízela příjemné posezení, a ani při prohlídce domu jsme necítili, jak vysoko se rtuť teploměru vyšplhala.
Prostorný rodinný dům se architekturou hlásí ke generaci obytných objektů postavených před rokem 1989, ale jeho interiér, konkrétně první patro, nabízí zcela moderní bydlení. To by nebylo nic ojedinělého, pokud by šlo o rekonstrukci. V tomto případě ale bylo všechno jinak. Ani rekonstrukce, ani novostavba, ale dům, který do současné podoby rostl dlouhých sedmnáct let. O jeho životopisu, ale především o současné podobě interiéru jsme si povídali s autorem původního projektu domu panem Václavem, jeho dcerou Vendulou a synem ing. arch. Markem Helimanem, který dům dokončil.
Pohled na dům ze zahrady, na které převládá travnatá plocha, aby děti měly dostatek prostoru k dovádění. Příjemné posezení nabízejí schůdky ze starých pražců vložené mezi čedičové kameny.
Pohled na dům směrem z ulice. Vchodovými dveřmi naproti brance se vstupuje do bytu pro mladé. Z boční strany je vchod do bytu babičky a dědy.
Jak to začalo
Dům v roce 1988 navrhl pan Václav, povoláním stavař, jako dvougenerační bydlení. Na základě vlastních zkušeností, co s sebou přináší soužití dvou generací v poměrně stísněných prostorech s jedním vchodem, se snažil navrhnout prostorově velkorysý dům se suterénem a dvěma nadzemními podlažími, jehož obyvatelé k sobě budou mít sice blízko, ale setkávat se budou pouze v případě, že si to budou přát. Přízemí měli obývat rodiče autora projektu, první patro jeho rodina s dvěma již odrostlými dětmi – dcerou a synem. Nikoho tenkrát nenapadlo, že stavba domu se protáhne na bezmála dvě desetiletí. Co se týče architektonického stylu, dům v případě některých prvků nezapře inspiraci klasickými venkovskými stavbami. Tvarem střechy připomíná jednoznačně venkovské stavení, přesah střechy evokuje klasické zápraží. Kromě toho, že dům opticky snižuje, přináší další výhody: „Poskytuje ochranu oknům a dveřím, lze pod něj před deštěm schovat venkovní nábytek a přejít okolo domu suchou nohou,“ říká autor projektu. Podstatně snadnější než dnes byla s ohledem na tehdejší omezenou nabídku volba stavebního materiálu. Obvodové zdi domu jsou z ytongu, 8cm vrstvy polystyrenu a přizdívky z maloformátových cihel. „Díky tomu, že táta pracuje v oboru, tak přestože se začalo stavět před více než dvaceti lety, dům splňuje tepelně izolační požadavky pro současné přísné normy,“ prozrazuje na otce dcera. Střecha je pokryta jednou z prvních sérií krytiny Bramac. Střešní okna už nejsou původní, nahradila je okna Velux.
Vývoj ve skocích
Proč však dům – s mírnou nadsázkou – rostl rychlostí středověkých hradů a stavba nepokračovala tempem, jak se původně předpokládalo? Je třeba si připomenout, že po roce 1989 náš trh sice přímo zahltila paleta nových stavebních materiálů, ale ceny stavebnin zároveň výrazně stouply, a tak výstavba prostorného dvougeneračního domu vyžadovala násobně větší investici, než s jakou se původně počítalo. Do země se poprvé „koplo“ v roce 1989, a pak již stavba pokračovala ve skocích. Jeden rok se stavělo, dva roky se šetřilo, a pak se opět pokročilo… Až v roce 2002 byly dokončeny první prostory: z původně projektované kotelny a uhelny v suterénu byla realizována kancelář. O rok později se autor původního projektu s manželkou nastěhovali, ale ne již do prvního patra, jak se původně počítalo, ale jako starší generace do menšího bytu, do přízemí. Stavba nabrala větší tempo až v roce 2005. „S manželem jsme pět let bydleli ve Spojených státech, v Chicagu, kde jsme se rozhodli, že po návratu chceme bydlet zde. V našem rozhodnutí usídlit se zde hrála podstatnou roli skutečnost, že za deset minut jsme autem v centru Plzně a zároveň je obec obklopena lesem, nedaleko se pak nachází Berounka a rybníky. Poprosili jsme proto bratra, který vystudoval architekturu, aby navrhl dokončení našeho horního bytu a dohlížel na průběh stavebních prací. Návrh, naše požadavky, představy a vlastně všechny věci jsme komunikovali přes telefon a internet. Byli jsme tak zcela ušetřeni nepříjemného dohadování s firmami. Po návratu už jsme pouze vymalovali, řešili drobnosti a zabydlovali se. Minulý týden nám konečně dovezli sedací soupravu a skříňky do obývacího pokoje,“ usmívá se paní Vendula a její bratr k tomu dodává: „Na tom domě jsem si za celou dobu, co se stavěl, vyzkoušel snad všechno. V týdnu jsem se na průmyslovce učil betonáž základů a o víkendu mě čekala brigáda dva metry pod terénem. Od roku 1995, kdy stavba pokračovala sice pomalu, ale již plynule, jsem hlídal řemeslníky. Když se pak sestra s manželem rozhodli vrátit do Čech, diskutovali jsme nejen o praktických věcech, ale zejména o tom, jaký charakter a atmosféru by mělo mít současné rodinné bydlení v domě na vesnici.“
Kuchyni si navrhla investorka sama; své nápady konzultovala s bratrem pouze po telefonu.
Změny a úpravy
Co se v domě dělo, když se přistoupilo k jeho dostavbě? Dispozice prvního patra, kde se nachází kuchyň, z níž je přístup na balkon, obývací pokoj, ložnice rodičů, dva dětské pokoje (každý z nich s malou koupelničkou), koupelna a WC, se v podstatě nezměnila, i když podle slov architekta je třeba si připomenout, že projekt přece jen přišel na svět v době, kdy byly na bydlení zcela jiné nároky než v současné době. „Trošku nás mrzelo, že obývací pokoj je chodbou oddělen od kuchyně, ale už jsme nechtěli předělávat rozvody plynu, elektřiny, odpady… Koneckonců má to i své výhody. Rodinným centrem je u nás podle situace a počtu osob jak kuchyň, tak obývák,“ říká paní Vendula. Velká část patra patří dětem, dvěma čiperným klukům předškolního věku. Do budoucna každý z nich zde má nejen svůj vlastní pokoj, ale i koupelnu. Tato velkorysost souvisí s tím, že v patře měla původně bydlet rodina autora projektu s dcerou a synem ve věku okolo 15 let. Nyní je jeden pokoj využíván jako ložnice, druhý jako herna. „Tři koupelny na jednom patře je skutečně komfort a vůči jiným prostorům určitá disproporce, ale výborně to funguje, když přijede zbytek velké rodiny nebo hosté,“ podotýká Marek Heliman. Také z ložnice je přístup na zastřešený balkon orientovaný do zahrady sloužící především k sušení prádla. „A to jsme si představovali, že ho budeme využívat hlavně k příjemnému posezení. Nějak na to ale nezbývá čas,“ svěřuje se investorka. Na dvě plně samostatné části je rozdělen i suterén, i když část prostor plní zcela jinou funkci, než s jakou se počítalo v původním projektu. Vzhledem k tomu, že uhlí nahradil plyn, v místě, kde se počítalo se sklady paliva, se nachází posilovna a prádelna. Každá generace má v suterénu rovněž malou spíž a dílnu, otec kancelář.
Nové vybavení obývacího pokoje vhodně doplňuje starý nábytek.
Jeden z původně dětských pokojů slouží chlapcům jako herna
Když si architekt rozumí s investorem
Při navrhování konečné podoby interiéru dostaly přednost přírodní materiály, které přirozeně stárnou. V případě nábytku, schodů a dveří zvítězil masiv dubu, z podlahových krytin pak v komunikačních i hygienických místnostech a v kuchyni keramická dlažba, v obytných místnostech vápenec, který se ukázal být výborným partnerem s podlahovým vytápěním, které je položeno v celém poschodí. Ani s celkovým vyzněním nebyly problémy. „Naštěstí se s Markem shodujeme na jednoduchosti,“ říká paní Vendula, která se společně s manželem i nápady nemalým dílem podílela na konečné podobě interiéru. „Například kuchyni si sestra navrhla sama,“ říká architekt a dodává: „Nejsem zastáncem toho, abych lidem diktoval do posledního detailu, jak by co mělo vypadat, ale snažím se pohlídat, aby vše fungovalo jako celek, pohlídat aby funkce neignorovala estetiku a naopak. Chci, aby se klient podílel na konečné podobě svého bydlení i sám, aby se cítil jako spoluautor.“ Vybavení interiéru navrhoval Marek Heliman, například nábytek v obývacím pokoji vychází ze stejného tvarosloví – zakulacené rohy – jako staré kusy nábytku, klavír po mamince, stůl po dědovi a soudobé zařízení ho nenásilně doplňuje.
Dvě koupelny jsou propojeny sprchovým koutem.
Zahrada slouží především dětem
Organickou součástí domu, zvláště od jara do podzimu, je zahrada. Nenajdete zde přísně učesané pěšinky, ani záhony, kam byste se báli šlápnout. Zato nechybí pískoviště, prolézačky, samozřejmě houpačka, úžasné atrakce, které klukům převážně vyrobil jejich otec. Působivou dominantu představují tři velké čedičové kameny od zahradního architekta Stanislava Špouly osazené u příležitosti kulatin jednoho členů rodiny. „Zeleně máme dostatek okolo, a tak jsme hlavně chtěli, aby zde děti měly dostatek místa na hraní,“ vyjadřuje se k pojetí zahrady autor projektu domu – děda chlapců. Dům nakonec splnil veškerá očekávání, která do něj autor projektu dnes už před 24 lety vložil. Pod jeho střechou žijí spokojeně dvě generace, které mají zajištěno soukromí, a zároveň k sobě mají blízko. Pouze děti nerespektují žádné zóny, ale to prospívá nejen jim, ale i prarodičům. „Je tu moc příjemné bydlení. Když jsme byli v Chicagu, nedovedli jsme si představit, jaký bude návrat na českou vesnici. Ale je rozdíl sedět přímo na zahradě nebo se koukat do zeleně pouze z okna bytu,“ spokojeně konstatuje paní Vendula.
Více informací se nachází v březnovém vydání z roku 2012, které si můžete zakoupit za zvýhodněnou cenu zde.
Foto: Jaroslav Hejzlar
Datum vydání: 29. 5. 2016
