Podzim ve Zdešově

Před sedmnácti roky byl u lesa u jihočeského Zdešova jen palouk s bažinou napájenou miniaturním potůčkem. Když pozemek získal Milan Odvárka, začal si plnit sen: vybudovat zahradu s velkým rybníkem. Netušil, že díky rybníku se stane skalničkářem a chovatelem škeblí.

Po vyhloubení rybníka zbyla majiteli spousta materiálu. Napadlo ho vybudovat z něj skalku. Pak druhou, třetí… V údolích mezi jednotlivými skalkami a později i písčitými dunami rozvedl soustavu potůčků, které přemostil lávkami. Zároveň začal sázet konifery a listnáče, z nichž tvořil zákoutí a planinky, místečka otevřená do okolního terénu i taková, která jsou ryze intimního charakteru.

Bramboříky kvetou až do pozdního podzimu.

Vodní rostliny, které dosud čistily vodu, na zimu zatahují listy. Naštěstí se ve studené vodě zpomaluje hromadění odpadních látek.

KDYŽ KVETOU BRAMBOŘÍKY

Dnes zahrada Milana Odvárky čítá kolem šesti tisíc druhů a kultivarů rostlin: skalniček, lýkovců i vlhkomilných rostlin, a také nižších i vyšších dřevin, včetně čarověníků, a stala se jedním z „poutních“ míst milovníků zahrad a skalničkářů. Zahrada je totiž kromě kompozice pověstná i rozsáhlou sbírkou lýkovců. Díky své struktuře je stejně zajímavá a fotogenická na jaře, v létě, na podzim i v zimě. S její zimní podobou jste se měli možnost seznámit v čísle 12/2011. Nyní vás chceme pozvat na poetickou prohlídku její podzimní tváře. V té době je zajímavá zejména výsadba v dolní části pozemku sousedící s domem a polní cestou, která je celá komponovaná z nižších dřevin. Pod nimi vzniklo stinné místo pro jarní, ale i podzimní drobotinu. „Čtrnáct let jsem čekal, nežli kleče a moje milované zakrslé jilmy vytvoří dostatečný stín, abych si pod ně mohl vysázet hajní rostliny – kopytníky, bradáčky, vemeníky, bramboříky a ocúny. A jak vidíte, dnes jich tu kvetou celé koberce.“

Výtvarník Odvárka svoji abstraktně vyhlížející plastiku složil z reálných objektů – částí těl několika živočichů od koně po brouka střevlíka.

O místní zklidnění hladiny rybníka se zaslouží trsy rákosů, orobinců i trávy ozdobnice.

SKALKA S POZADÍM RYBNÍKA

„Mít zahradu s chatou a rybník s ostrůvkem byl můj dávný sen,“ vypravuje majitel, jehož úmysly se během času podivuhodně změnily. Na chatě se mu totiž tak zalíbilo, že se tu nakonec usadil celoročně a později si tu s manželkou postavil dům. „Vybagrovanou zeminu po výstavbě rybníka jsem nechal odvézt, z části jsem vytvořil dnešní travnatý ostrůvek. Zbytek se stal základem první skalky. Když jsem uviděl, jak pěkně se skalka s pozadím rybníka vyjímá, vydal jsem se na dráhu skalničkáře a pustil jsem se do budování ve velkém. Nechtěl jsem však, aby zahrada vznikala chaoticky, a tak jsem rozvrhl pozemek na sektory a ty jsem si namaloval.“ Tato mapa zahrady dosud visí v pracovně majitele, jednotlivé sektory i jejich výsadbu však má majitel už dávno zanesené i v počítači. „Při sázení se nemusím spoléhat jen na paměť či jmenovky u rostlin.“ Dnes rybník vypadá, jako by tu byl odjakživa. „Už mi kolem něj rostou i hříbky,“ chlubí se majitel. „U břehů jsem nechal co nejpřirozenější porosty, jednak kvůli tření ryb a jednak jako úkryt pro žáby, aby je neslovily volavky. Do budoucna se chci zbavit vysazených a přemnožených kaprů a v rybníce nechat jen pstruhy, voda je tu pro ně vhodná. Do rybníka jsem vysadil raky a škeble a začal jednat s ochranáři, že by se z rybníka udělalo chráněné území, kde by byla vysazená hořavka duhová. To je vzácná rybka, která klade jikry do škeblí.“

SKALKY A LÝKOVCE

„Založit skalku není jednoduché,“ vysvětluje majitel. „Já měl štěstí, že tu máme jílové podloží. To ne- vyschne. Takže na spoustu jílu jsem navršil kameny a mezery mezi nimi jsem vysypal betonářským pískem s jemnou šotolinou. A to je všechno, žádnou rašelinu nebo zeminu, to by pro skalničky nebylo.“ Když se zeptáme, proč si majitel padl do oka se špatně množitelnými a neochotně zakořeňujícími lýkovci, dozvíme se jen: „Prostě se mi líbily…“ Aby jim porozuměl a zjistil, jaké podmínky potřebují ke svému růstu a množení, začal za nimi dokonce jezdit do hor. V poslední době ho uhranuly zejména lýkovce z italských Dolomitů. „Skutečný skalničkář musí jezdit do přírody, aby viděl, v jakých podmínkách rostlina doopravdy žije. Skalničky nevyrývá, nanejvýš si vozí semena nebo řízky.“

JAK SE STAVÍ DUNA

Dunu o rozloze 20 x 6 metrů vymodeloval majitel z jílu, z velkých kamenů vytvořil dojem rozpadlé skály v poušti a vše zavezl betonářským pískem. Povrch pokryl suťovým kamením z nedalekého starého pískovcového lomu. „Podle mých záznamů stavba duny pohltila 20 tun písku, 20 tun sutě a značné množství stavebního kamene.“

Bažina s rašeliníkem a masožravými špirlicemi působí nostalgicky

Směrem k obvodu se jehličnany snižují, aby sem dopadal dostatek slunečního svitu.

KAKTUSY

Skalničky a skalky majitele chytly tak, že se rozhodl založit si i soustavu písečných dun. Jednu dunu zkušebně vybudoval pro opuncie, další pro mrazuvzdorné kaktusy. Jsou vysázené hustě a na větší ploše, aby vynikly. „Při tomto typu výsadby dobře prosperují a jejich rozkvetlý porost je opravdu nádhera.“ Mezi kaktusy majitel přisazuje i jiné rostliny, třeba kosmatec. „Sice pocházejí z Afriky a ne z Ameriky jako kaktusy, ale vytvoří zápoj, který chrání půdu a odčerpává z povrchu hodně vody. Stejně poslouží i některé trávy.“

Konifery svojí barevností nezklamou v žádném ročním období, pokud sesadíme k sobě výrazně odlišné druhy a kultivary.

Jen některé skalničky potěší po odkvětu barevnými listy.

NA PROCHÁZCE S PÁBITELEM

Procházka po klikatých cestičkách zdešovské zahrady zabere více nežli hodinu a je to tak trochu i putování kolem zeměkoule. Poslouchat během této procházky vyprávění majitele je zážitek. Pan Odvárka je spontánní a v ničem netroškaří. Je pábitel a snílek s velkýma rukama a srdcem umělce. „Mám tu i svůj vlastní čarověník, který se jmenuje Zdešov. Manželka ho objevila na smrku v našem lese. Tedy přesněji ho objevil náš kocour, když na ten strom vylezl a my jsme se dívali za ním. Ten čarověník byl 25 metrů vysoko a nešlo pro něj vylézt. Tak jsem uprosil myslivce, aby mi ho kulovnicí sestřelil… Ještě musím osázet ploty, aby opticky zmizely. Ale zbavit se jich nemůžu, každé ráno mi za plotem obchází tak patnáct srnek, ty by mi všechno zlikvidovaly. Totéž divočáci. Lišky, norci a vydry by mi zase vychytali všechny ryby…. Mám moc rád smrk ztepilý inversa, který jsem si tu nechal růst přirozeně, bez opory. Vůbec si libuju v zajímavých přirozených tvarech stromů. Tvarování není můj styl. Manželce se zase líbí varieta pendula, pokud možno od všech možných stromů…“ Nejvíc ze všeho se majitel těší na to, že jeho zahrada bude za deset let vypadat úplně jinak. „Pořádně dorostou stromy, pod nimi bude keřové patro a stínomilné rostliny. Ale člověk si zkrátka musí umět počkat!“