Nový život ve vile Welt

Byt v secesní továrnické vile byl rekonstruován s velkou láskou, citem a respektem. Paní Dana pomalu zapouští kořínky v jižních Čechách, potkává nové lidi a pátrá po silném osudu svého půvabného domova.

Jak jsem byt našla? Asi bych měla začít od minulosti. Vlastní osud, politika v 70. letech, manželství se známým disidentem z období Charty 77 a emigrace pod nátlakem způsobily, že jsem v roce 1978 začala žít v cizině bez dlouholeté možnosti návratu. „Odjíždí do Nizozemska natrvalo“ stálo hrozivě napsáno na zvláštním cestovním dokumentu formátu A4, jaké se vystavovaly lidem zbaveným československé státní příslušnosti. Ať je domov jakkoli zlý a macešský, je to vždycky domov, něco jedinečného, nenahraditelného. Emigrace bez návratu je ztráta domova, po které každému zůstanou šrámy na duši. Do Čech jsem opět začala jezdit v devadesátých letech. Pocházím z Loun, ze severních Čech s překrásným zadumaným Středohořím na obzoru. Kdesi v hloubi duše jsem začala pociťovat neurčitou touhu po novém českém domově, ale přitom jsem si neuměla představit, že by někde v Čechách byl zvonek a na něm mé jméno. V Holandsku jsem si zvykla a cizinkou se tam už dávno necítím. Jak čas šel, zamilovala jsem si Českou Kanadu v jižních Čechách. Učarovala mi krásná příroda, malebná města a městečka. Tak trochu na vidrholci, zcela na hranici s Rakouskem leží Nová Bystřice, kdysi textilní metropole regionu. Jednou, když jsem bloumala internetem, jsem narazila na inzerát, kde se prodával byt ve vile z roku 1902 právě tam. V realitní kanceláři bytu žlutě obtáhli okna a napsali poznámku s vykřičníky: s výhledem do tří světových stran!!! Madona!!! A tak se stal byt roku 2008 mým vlastnictvím.

A JAK TO BYLO DÁL?
Byt jsem koupila vyklizený, jen jednu válendu a stůl mi tam prodávající po dohodě nechali. Celý rok jsem dojížděla z Rotterdamu do prázdného, časem zašlého bytu a čekala na nějaké znamení, nápad, radu… Věděla jsem jistě, že tenhle byt není obyčejný, že má v sobě ducha, energii, drama minulosti, něco silného. Otázka nastala, jak s tím naložit, jak oživit a nezabít toho ducha? Celý rok se nic nedělo, netroufala jsem si na byt vztáhnout ruku. A pak jsem v Praze čirou náhodou potkala kamaráda architekta Michaela Hofmana. Za několik dní tu stál přede mnou. „Hele, Dano,“ pravil, „nejdřív ti tu vymyslím dispozici…“ a začal dlouhými kroky chodit po bytě, pak si někde sedl na zem a dlouho bez hnutí vydržel koukat do prostoru. „Hele… tohle bude tak a tak a takhle, tvůj budoár bude na jih, tam je klid, a rušná část bytu s kuchyní a obytným prostorem bude naopak do ulice, takhle bude koupelna… Rozumíš proč?“ Přitom mi vysvětloval, jak byt zřejmě fungoval dřív, úplně na začátku 20. století. Prolezli jsme vilu od půdy až po sklepení. Michael byl nadšený a ve mně narůstaly otázky jedna za druhou. Jaký je životopis místa mého nového českého domova?

Na repasovaná okna a táflování architekt doporučil klasiku – barvu slonoviny. Nově byly vyrobeny kryty na topení v kombinaci dřeva a kovové křížkové mřížky.

KDO BYLI TI, KDO VILU POSTAVILI?
Nad vchodovými dveřmi je viditelný ornament a písmena TW. Pět let po etapách rekonstruuji byt a zároveň hledám životopis domu. Projektoval ho stavitel Ignaz Riebl z Číměře, stejně jako honosnou budovu bystřické školy. Vila se stavěla pro Theodora Welta a jeho manželku Karolinu Weltovou, rozenou Hutterovou. Rod Weltů hrál po staletí důležitou roli v textilním průmyslu na území České Kanady. Až přišla světová válka první, kdy pan Franz Welt šel do boje v českém regimentu. Pak přišla válka druhá, a když skončila, byla rodina Weltů z domu vyhnána. To proto, že Nová Bystřice ležela tehdy v Sudetech a Weltové byli sudetští Němci. Politici rozhodli, že tři miliony Němců musejí z českých zemí pryč. Franze Welta, Theodorova syna, odvezli hned 10. května 1945 s ostatními novobystřickými muži německé národnosti do věznice v Jindřichově Hradci, kde zůstal 16 měsíců. Z vězení se vrátil jako zlomený člověk a brzy poté v Rakousku zemřel. Jeho manželku a dvě děti vystěhovali na konci téhož měsíce, v květnu roku 1945, do Rakouska. Těm dětem je dnes přes osmdesát, žijí a mně se je podařilo najít. Prozatím máme nesmělý kontakt po e-mailu. Když jim píšu od stolu v kuchyni, pokaždé se mi zdá, že byt ztichne v napětí, na co se budu chtít ptát. Netuším, jestli tam někde v Rakousku vědí, že na místě zahrady kolem domu, na kterou prý mají krásné vzpomínky z dětství, stojí ne právě krásné autobusové nádraží ze 70. let. Snad to nevědí, i když jim nejde do hlavy, proč investuji do bytu v ruině. A možná, že vědí, že zahrada neexistuje.

„Nejzávažnější stavební úpravou bylo propojení hlavního obytného prostoru, vybourání jedné příčky. Na podlaze jsme záměrně zanechali stopy po tomto zásahu, nepřekládali jsme parkety. Dál už stačilo s citem odkrývat, pozorovat, oživovat… Interiér čtyřpokojového bytu je z velké části odrazem osobnosti paní majitelky, je to úžasná, energická, tvořivá žena.“ Michael Hofman, www.michaelhofman.cz

MĚ ZAJÍMAJÍ PŘÍBĚHY
Vždycky mě neobyčejně lákal svět, chtěla jsem ho poznávat na vlastní pěst. Zajímají mě příběhy lidí, míst i věcí. Pokud žádný příběh neobjevím, míjím se s věcmi, místy a lidmi jen jednou. A tak má veškeré zařízení v bytě, každý předmět, který se tam nachází, vlastní příběh a přímou návaznost na místo, člověka, událost nebo na prožitek. V mém bytě nejsou žádné drahocennosti, přesto může působit honosným dojmem. Bohatství tu není v ničem jiném než v příběhu, to si myslím já.

POHODLÍ
Dbám na pohodlí, aby se dobře sedělo, vařilo, povídalo, abych se cítila dobře já, mí kamarádi a taky v neposlední řadě děti. Malé děti, to je lakmusový papírek. Kde se nelíbí dětem, tam se něco nepovedlo. Sehnala jsem jednou v Holandsku kus obrovské moderní kuchyně, byl to model z nějaké výstavy. Říká se tomu, tuším, ostrov. Byl to tvrdý oříšek pro dopravce to do bytu dostat. Architekt Michael Hofman ostrov překvapivě situoval přímo doprostřed velké obývací místnosti. A vymyslel to skvěle. A tak pokrmy pro návštěvy nepřipravuji sama, ale vařím kolem pracovní desky 3,5 x 1,2 m s hosty společně. Každý umí totiž něco, třeba jen skvěle nakrájet okurku nebo výborně míchat omáčku. Děti taky umějí víc, než jim dospělí normálně povolí. K tomu trochu dobré muziky, něco k pití, a když je konečně jídlo na stole, chutná zaručeně všem. Prožila jsem tak i vánoční svátky a byla to velká pohoda.

MOC NAD VĚCMI
Mám ráda jednoduchost a smysluplnost věcí. To mě naučili v Holandsku. Mají takové pořekadlo, že jednoduchost zdobí člověka a často se tam toho drží. Ale i my říkáme, že v jednoduchosti je krása. Tak například nemám myčku na nádobí a podobné vymoženosti, ani televizi nevlastním. Je tu jen internet, který považuji takřka za životní nezbytnost. Díky bytu jsem poznala řadu místních šikovných lidí. Tu starou sedačku z holešovického bazaru by asi nespravil nikdo líp než paní Hánová – mistrová čalounice z Nové Bystřice. Pan Ira všechno odborně natřel, pan Málek zrepasoval okna, umělecký kovář pan Skuhra spravil balkonové zábradlí. A tak mě byt a věci v něm přivádějí k lidem, a tak se mi to líbí a je mi líto, když vidím, jak jiné lidi majetky omezují a od lidí izolují.

SOUČASNÁ FÁZE
Rekonstrukce bytu se nachází ve fázi pozvolné. Všechno funguje, základ je. Občas přemýšlím o barvách. Zkusila jsem si na jedné stěně váleček, jak se používal dřív, a to v neobvyklých barevných tónech, světle hnědý podklad a tmavě červený váleček. Dopadlo to nad očekávání dobře. Taky velkou koupelnu bude třeba zútulnit. Věřím na sílu harmonie člověka s lidmi kolem a s prostředím. Ke každému z nás se hodí něco jiného. Nezáleží tak moc na penězích, abychom si vytvořili příjemné bydlení, není to ani o módě, je to o poznání sebe sama. Jakmile se tohle trochu povede, začne se lépe dařit rozpoznávat, jací lidé, jaká místa a jaké věci k nám patří. Snad se nebudu mýlit, když uvěřím na osud vily Welt harmonicky propojený s osudem mým.