Nebi blíže: návštěva podkroví na Malé Straně

Pražská Malá Strana si i přes nánosy obchůdků s křišťálovými zbytnostmi, potrhlými klobouky, cetkami a pohostinstvími velmi odlišné kvality stále dokázala uchovat malebnou atmosféru, alespoň v některých částech. Stačí poodejít o ulici mimo hlavní turistický tah. Zveme vás do podkroví k jednomu z našich spolupracovníků, fotografovi Filipu Habartovi.

Pět let jsem chodil jako mlsný vlk po zašlých půdovkách prostoru sousedícího s mým podkrovním ateliérem a snil o momentu, kdy budu moci zbytek půdy východního křídla barokního domu v srdci Malé Strany zabydlet. Zázračné okénko v čase se otevřelo na přelomu století. Uvážlivý místostarosta, majitel poloviny domu a můj vnitřní oheň. Architektonický návrh zhotovil pan akademický architekt Jiří Benš. Jelikož půdorys podkroví je sedm metrů široký a patnáct metrů dlouhý obdélník s pevně daným jádrem v podobě ateliéru a stoupačkou, diskuse se týkala jen proporcí jednotlivých místností.“

SMÍŘIT SE S TÍM, CO ZMĚNIT NELZE

Od začátku byla vážná potíž v tom, že všechny místnosti jsou průchozí. Do severovýchodního rohu proto Filip vetkl malinkou, ovšem samostatnou neprůchozí ložnici, do níž se vstupuje rovnou z předsíně a která sice skromně, ale slouží. Jak fotograf zmiňuje: „Průchodnost místností je neřešitelný problém, s kterým se lze snadno smířit, neboť umístění bytu je velmi hodnotné díky lokalitě.“ Z předsíně dále vejdete do hlavní místnosti sdružující obývací pokoj a kuchyň s jídelnou. Navazuje dětský pokoj, ateliér s původní výmalbou a pracovna sloužící někdy také jako pokoj pro hosty. Druhým problémem byla výše krovu. Hambalky jsou v nejnižším bodě 180 cm nad zemí, vyšší návštěvníci si tudíž musejí dávat pozor. „Problém s nízko položenými hambalkami jsme vyřešili maximálním snížením podlahy.“

A třetím omezením byla úcta k historii a architektonické tradici původních objemů a tvarosloví. Umělec, který většinu prací realizoval svépomocí s několika kamarády, si počínal při rekonstrukci co nejcitlivěji: „Neměnili jsme velikost vikýřů, jen průřezem spodní konzoly zvětšili okenní otvor tak, aby okno tvořilo čtverec. Spodní okraj je tedy zapuštěn do střechy a z obvyklých venkovních pohledů to není patrné. Každé okno má trošku jiný rozměr a všechna jsou poněkud nakřivo, tak, jak plave celý krov. Mimo uhnilé námětky, které jsme nahradili, a jeden stropní trám nebylo nutné do krovu zasahovat a celý si udržuje věkem danou ladnou asymetričnost. Krov je zateplen polyuretanovými deskami vlepenými mezi krokve, z vnitřní strany omítanými. Nová střešní okna imitují střešní výlezy rozměrem 60 x 60 cm. Světla je díky prozíravému umístění v ploše střechy dostatek.“

NA NÁBYTEK SE SAHÁ

Bohatě prosvětlený interiér je z velké části zařízen nábytkem zhotoveným na míru atypickému podstřešnímu prostoru. Některé z vlastnoručně zhotovených kousků s příjemnými haptickými účinky jsou navíc dotvořeny stálou černo-bílou výstavou, Filipovými makrofotografiemi za čelními skly skříněk. „Asi většina lidí nachází úlevu ve volné krajině, v prostředí, kde se žádný tvar neopakuje, neexistuje žádná přímka tvořená poněkud nudným nejkratším spojením dvou bodů. Vidím základní estetickou i užitnou hodnotu v ručně opracovaných předmětech, kde živost doteku řemeslníka narušuje strohost sériové výroby. Druhým důvodem, proč jsem veškerý mimo zděděný nábytek vyráběl sám, je atypičnost bytu, obvyklý nábytek nedokáže úsporně využít prostor. Od vchodu do domu spatříte na fasádě rokokové reliéfy znázorňující Svatou Trojici. Budete-li stoupat po stupních schodiště, jejichž hrany jsou již značně ošlapané, když se zadíváte na zdi, najdete bezpočet zjemňujících nematematických křivek, výklenků. Živost staletí starého krovu je evidentní na první pohled. Můj nábytek je podobně organický, rukodělný, navrhovaný sice 3D programem v počítači a v hrubých tvarech zhotovený moderními přesnými nástroji, finálně je však opracován ručně a to, co by technik výstupní kontroly považoval za chybu, je pro mne přednost. Spoje někde nedoléhají, spáry se místy rozvírají, dvířka nejsou pravoúhlá, místo kovových spojovacích prvků jsem použil klasické lepené dřevěné kolíky. Vše je dokonale funkční a navíc příjemné na dotek, kdy se dlaň setkává s podobně tvárným povrchem předmětů, nedbalou živoucí hladkostí, tvarem.“

„Celý byt má několik základních společných jmenovatelů, které slouží ke spokojenosti obývajících, především použití přírodních materiálů. Kontakt s opravdovým dřevem je i díky organickým tvarům nábytku velice příjemný, povrch je upravován oleji a tak není mezi dlaní a dřevem syntetický chladivý fi lm laku.“ „Dveře jsem opatřil barokním kováním posbíraným z demolic. Proporce dveří vycházejí z původních barokních, které se ve dvojím provedení zachovaly v ateliéru. Vstupní dveře jsou kopií zasazenou do původních kamenných portálů.“

MÍSTO PRO KARBAN

Nejpozoruhodnější místností bytu je milovaný fotografův ateliér zdobený původními malbami datovanými do počátku 18. století. „Nejde o fresky, ale o secco, malbu do suché omítky. Z puritánsky výtvarného pohledu se nejedná o kvalitní malby, jejich jedinečnost spočívá v ploše (cca 50 m2) v měšťanském interiéru zcela ojedinělé. Motivy zobrazují ve spodním partu vždy dvě figury sedící proti sobě u hry a poměrně úzký prostor opticky zvětšuje navazující zobrazení do stran ustupující architektury. V horním partu pak jsou zobrazeni hudebníci. Za zmínku stojí černoch hrající na bubny a lesní roh u protější figury. Na malbách jsou patrné dva styly z různých období. Zdá se, že původně neměly malby kontury a ty pak byly u některých figur dodělány později. Místnost je klenutá a na stropě jsou vymalována oblaka s ptákem, z jehož těla visí hák s lustrem. Autor neznámý. Pravděpodobně místnost nebyla uzavřena na východním a západním průčelí okny a sloužila k provozovaní různých her a radovánek. Výhled na město musel být i v době vzniku impozantní. Malby na restaurování stále čekají, v rámci stavby jsme jen odkryli původní dlažbu, nahradili rozpadlé půdovky a napustili roztokem zvyšujícím trvanlivost. Podlaha je stále nerovná podle toho, jak klesalo podloží.“ V zimě k mimořádné atmosféře přispívají ještě rozpálená americká kamna.

PRAŽSKÝ HRAD NA DOSAH

Na specifika bydlení pod střechou si Filipova rodina již zvykla, drobná provozní nepohodlí jsou převážena půvabem kouzelné lokality a jedinečným výhledem. „Stejně jako většina podkroví má i toto nevýhodu v letním období, kdy z rozpálené střechy stoupá horko, a pokud chcete mít uvnitř čerstvý vzduch z otevřených oken, musíte se smířit s tím, že je horký. Počet schodů nevidím jako zápor, naopak je to vklad do zdraví. Sedmdesátiletá sousedka z pavlače mluví trošku jinak, ale důkazem správnosti mého názoru je to, že ji každodenně potkávám na toulkách se psem.“

Jana Matoušková
foto: Filip Habart

Datum vydání: 20. 6. 2020

Edit: Andrea Moudrá