Jiřiny, slunce podzimních zahrad

Malé, střední i obří jiřiny rozkvétají na českých zahradách už od půlky prázdnin, ale na podzim, jak postupně odkvétá jejich konkurence, se spolu s astrami prosazují na zahradě čím dál víc. Jen málokterý druh květiny je zářivější, rozmanitější a oblíbenější.

Jiřina je příbuzná se slunečnicemi, kopretinami ale i s bodláky. Má však na rozdíl od většiny živých organismů osm sad chromozomů místo obvyklých dvou a navíc i maličké řetízky DNA, které se při oplození přemisťují bez ohledu na klasické zákony dědičnosti.
Díky tomu se květy jiřin mohou pochlubit neskutečně pestrou paletou barev: od bílé přes odstíny žluté, červené, oranžové, růžové až po hnědou. Navíc se na květech často vyskytují i dvě barvy vedle sebe a u neplnokvětých jiřinek ještě žlutě září tyčinky s pylem. Tvar květních úborů je tak rozdílný, že zahradníci podle něj dělí jiřiny do čtrnácti i více skupin. Pak ještě přidejme vzrůst – od nízkého až po skoro dvoumetrové obry nebo načervenalé zbarvení listů některých odrůd. Ne, nikdo na světě nedokáže sehnat a pěstovat všechny známé odrůdy jiřin.
Velkým plusem těhle krasavic jsou velmi výrazné květy v zářivých barevných tónech. Proto jsou v zahradách k nepřehlédnutí. Po sezóně je navíc můžeme množit rozdělením trsu podzemních hlíz.

Kulovité jiřiny jsou vysoké, s bohatě větveným květenstvím, takže se hodí za dominantu výsadby.

Jiřiny mohou vytvořit opravdu vysoký kvetoucí zelený val.

POTŘEBUJÍ SVĚTLO A ZÁVĚTŘÍ
Rod Dahlia, česky jiřina, pochází z Mexika a vyžaduje dostatek světla. Pěstujeme-li odrůdy vyššího vzrůstu, vyplatí se vybrat pro ně místo v závětří. Pak je ještě rozumné sázet jiřiny tam, kam se na podzim a na jaře snadno dostaneme s motyčkou, až budeme manipulovat s jejich hlízami. Když se ještě vyhneme příliš mokré a těžké půdě, udělali jsme pro jiřinu maximum.
Jiřiny jsou krásné i na samostatném záhonu, ovšem přes zimu tu bude pusto a začátkem léta se budeme pár týdnů dívat jen na zelené lodyhy.
Proto tento způsob výsadby preferují spíše jejich sběratelé. Častější je kombinace jiřin s letními trvalkami nebo s jarními cibulovinami. Kvetoucí úbory jiřin se uplatní i před pozadím zajímavě zbarvených keřů nebo před stěnou z konifer.

Dekorační a leknínovité jiřiny zaujmou širšími květními lístky a velkým květním úborem. Oblíbené jsou zejména dvoubarevné odrůdy.

Malé pomponkovité odrůdy se hodí na okraje záhonů nebo do vícedruhové směsi. Dají se i sušit.

SPOLEČNÍCI JIŘIN
Zajímavý barevný kontrast vytvoří jiřiny s cypřišky a tújemi v pozadí. Vysadíme-li je před brsleny, dřišťály a kaliny s červenajícími listy, vytvoříme naopak výrazný a harmonický ostrůvek podzimních barev.
V srpnu můžeme výsadbu těchto hlíznatých rostlin zkombinovat s robustními modře kvetoucími druhy – se stračkami a omějemi. Vedle barevného kontrastu můžeme vytvořit i kontrast tvarový: jiřiny jsou celkem robustní a výrazně kvetoucí rostliny, vysaďme k nim tedy jemně rozevláté černuchy, dračíky, šatry nebo ozdobné traviny. Celá výsadba tak získá dynamiku.

Jiřiny nejsou vhodné pro „bezúdržbové zahrady“. Jejich hlízy se musí na podzim vykopat, uskladnit v suchu a během května opět vysadit na záhon. Pěstitelé při sázení hlíz dohnojují půdu každý podle svého tajného receptu: kobylince, Thomasova moučka, popel, listovka… Je to prý věda.
A pak ještě nutné včas zaštipovat nadbytečné výhony, vyvazovat, dohnojovat, bojovat proti slimákům – pravověrní jiřinkáři mají po celou sezónu práce nad hlavu.

Dobrá – to, co poroste kolem jiřin, máme vyřešeno. Ještě se zkusíme zamyslet nad časovým rozvržením výsadby. Přece v záhonu neponecháme tak dlouho prázdná místa!
Řešením je střídání pozdně letních jiřin s jarními cibulovinami, například s robustními tulipány a řepčíky. Jejich cibule sice nemusejí každý rok ven ze zeminy, ale neublíží jim to. Když tedy jarní cibuloviny zatáhnou listy, vybereme jejich cibule a místo nich hned zasadíme hlízy jiřin. Na podzim zase oba druhy prohodíme. Jen je třeba zvolit takové jiřiny, které odkvétají a zasychají včas – začátkem října, jinak se tulipány neujmou.

Vhodným kontrastem jsou drobnokvěté modré šalvěje.

Pocházejí z Mexika, ale dobře zapadnou i do zahrady v přírodním stylu.

KDYŽ SE ŘEKNE JIŘINA
Rod jiřina zahrnuje přes dvacet druhů. Největší z nich – Dahlia imperialis – měří až deset metrů a pro vědu jej popsal český botanik devatenáctého století Benedikt Roezl (ten, kterému na pražském Karlově náměstí postavili omylem pomník místo Josefu Resslovi). Z dutých stonků tohoto druhu vyráběli domorodí Mexičané něco jako vodovodní potrubí.
První významné jiřinkové slavnosti se v Čechách pořádaly v České Skalici o svatebním dni Boženy Němcové. Spisovatelka si jiřiny velmi oblíbila a pěstitelé jí tuto lásku po desetiletí oplácejí. Nové odrůdy pojmenovávají například Viktorka, Barunka Panklová nebo Babička.
Jiřina se nejmenuje po žádné ženě, nýbrž po botanikovi jménem Georgi.