Funkcionalismus na druhou
Pár, který by mohl vyučovat dobrému vkusu, architekt Martin Řežábek z ateliéru Archilab s partnerkou Martinou, zakotvil v pražské Petrské čtvrti. Funkcionalistický dům je přijal s otevřenou náručí. Vhodný nábytek a ostatní zařízení přece už vlastnili dávno – takhle to prostě vypadá, když se správní lidé zabydlí na správném místě.
JM: Můžete popsat důvody, proč jste si vybrali tento byt?
MŘ: Nejdříve bych zmínil adresu. Chtěli jsme byt v širším centru Prahy, odkud je blízko kamkoliv pěšky. Přitom bylo potřeba se vyhnout turistickým trasám, které dělají část centra prakticky neobyvatelnou. Petrská čtvrť je klidná, dobře dostupná, v místě je vše, co potřebujete. A navíc si zdejší ulice pamatuji z doby na gymplu, kdy tu pár kamarádů bydlelo, a často jsme se tu ocitali. Dům je také napojen na cyklostezku, kudy jezdím do práce a Martina po ní chodí běhat směrem do Troje.
Další důvod byl dobrý stav domu. Nechtěli jsme procházet domem, který je odpudivý. Zde se podařilo zachovat například původní funkcionalistické mramorové obložení vstupní haly. Je poučné vnímat vysoké nároky našich předků na společný prostor domu. A nakonec to byl stav samotného bytu. Byl dobře udržovaný, vykazoval určitou energii, která byla přátelská.
JM: V čem jste tu energii spatřovali?
MŘ: Nejsem vůbec nějak duchařsky založen, spíš naopak. Nicméně každý byt obsahuje soubor znaků, kterými k vám promlouvá. Zde nás oslovila otevřenost obytné části, velké skládací prosklené dveře mezi místnostmi, pěkné světlo z oken s nízkými parapety, samozřejmě původní dřevěná okna, původní litinové radiátory atd.
JM: To zní, jako byste se soustředili na to, aby v bytě nebylo nic nového.
MŘ: Nové věci mají právo nahrazovat staré jen tehdy, když jde o změnu k lepšímu. Plastová okna například jsou vždy pouze změnou k horšímu. Takové byty jsme z výběru automaticky vylučovali, ať byly již jakékoliv. I v tomto bytě došlo k modernizaci. Předchozí majitel přestavěl koupelnu a oddělil ji od toalety. Bohužel k tomu došlo hned počátkem devadesátých let, kdy bylo najednou tolik nových pěkných věcí. A tato nová krása se implementovala do bytu, kam vůbec nepatřila. Tehdy to mohlo být vnímáno jako posun k lepšímu, ale s odstupem času již ne. Tuto část bytu jsme tedy předělali.
JM: Co ještě se v bytě muselo měnit?
MŘ: Naštěstí nic zásadního. Byt vzhledem k poloze ve městě nebyl laciný a na nějakou větší přestavbu by stejně nezbylo dostatek prostředků a docházelo by ke kompromisům. Jsme tedy rádi, že jsme mohli udělat jen takový facelift a nastěhovat se deset týdnů po předání klíčů.
JM: Takže žádné bourání?
MŘ: Skoro ne, ačkoli sousedé by se vyjádřili jinak. Stěna mezi kuchyní a sousední ložnicí by se sice mohla zbourat a kuchyň víc propojit s obytnou částí, ale pak by se musela ložnice přemístit do největší místnosti směrem do ulice. Nakonec jsme tuto změnu zavrhli a nechali byt tak, jak byl. Oddělená kuchyň obsahuje nevýhody, ale i výhody. Když se v kuchyni skutečně vaří, není to nic, co chcete mít v obýváku: pára, krev, dušená kapusta, cibule, játra a podobně. Snídáme ale tam, u malého stolku. Na jídelní stůl nosíme jídlo jen k večeři, na oběd tu nejsme.
Ale zpět k Vaší otázce. Bourala se parketová podlaha v předsíni, která byla prohnilá. Z koupelny se vybourala vana, která ji ze tří čtvrtin zabírala a hlavně vybourat se musely kompletně nové trasy pro elektřinu, protože se zjistilo, že jsou natažené příliš tenké kabely. Tím se špinavé práce přesunuly do celého bytu, ačkoliv původní optimistická představa byla, že se zalepí dveře do obytné části a ta bude nedotčena. V kuchyni se odboural také jakýsi pilíř, který překážel a jehož důvod nám zůstal neznámý.
JM: A co je tedy v bytě nového?
MŘ: Přizdily se dvě polopříčky a do vzniklých nik osadily vestavěné skříně. Jedna v předsíni slouží jako botník, ve druhé je v kuchyni lednice.
JM: Aha, já viděla lednici v jídelně a říkala si, že je jaksi mimo dosah kuchyně.
MŘ: To je vinotéka, u které je správné očekávat, že bude po ruce u jídelního stolu. A po ruce jsou i vývrtky, kterých se pár sesbíralo a visí na zdi naproti.
JM: A to další nové, například v koupelně?
MŘ: Tam se nahradila vana sprchovým koutem, který je zapuštěný do úrovně podlahy a skleněná zástěna ho odděluje bez dveří. To je velice pohodlné řešení. Podlaha je zde původní a k ní jsou doplněné obklady stěn. Nechtěl jsem mít celou místnost vykachlíčkovanou až ke stropu, tak obklad končí ve výšce 1,2m od země, a to i ve sprchovém koutě. Výše je omítka natřená voděodolnou malbou, přes kterou je nanesen polyuretanový nátěr. Nad umyvadlem je až ke stropu skříňka, která ukrývá zásuvky i druhé kosmetické zrcadlo s osvětlením. V místnosti je tedy běžně jen jedna žárovka uprostřed a tato jednoduchost je ku prospěchu celku.
JM: Obklady vypadají také původně, kde jste je sehnali?
MŘ: Vypadají, ale nejsou. Obrátil jsem se na výrobce obkladů, kteří dělali na rekonstrukci vily Tugendhat, ale ti jsou zavázáni sérii vyrobenou pro vilu nikde jinde neprodávat. Hledal jsem tedy mezi prodejci a ostře řezané obklady ve velikosti 15 x 15 cm se nepodařilo sehnat. Nakonec se nakoupily větší formáty a nechaly se nařezat vodním paprskem na menší. Dobovost vzhledu je dána tedy tímto postupem a také kladením na vazbu. Stejné je to i nad linkou v kuchyni, jen v jiném odstínu.
JM: A dále přibyla nová kuchyň.
MŘ: Ano. I zde je podlaha stará, ačkoli ne původní. Dříve zde bylo patrně linoleum. Nechali jsme udělat spodní a horní část kuchyně, ale nejsou nad sebou, protože nejsem příznivec otlačeného čela o horní skříňky. Chtěl jsem, aby místnost působila volněji, v rámci možností. Na stěnách jsou tedy umístěné obrazy a světla nad linkou osvětlují pracovní plochu odrazem přes tuto stěnu s uměním.
JM: Na umění jsem se chtěla zeptat. Byt je plný obrazů a skleněných soch, jak k tomu došlo?
MŘ: Skleněné plastiky jsou od Vladimíra Bachoríka a obrazy převážně od mladých autorů, kteří naštěstí již začínají být úspěšní a známí. Jmenovat mohu třeba Davida Mazance, Kamilu Ryparovou nebo Jozvu Hyžného. Dříve jsme měli kavárnu, kde jsme dělali mladým autorům výstavy a pořízení obrazů probíhalo vždy na základě osobního kontaktu.
JM: A ostatní vybavení bytu?
MŘ: Jde o směs starého nábytku a nových kusů, pro které byly nakresleny výrobní plány ve stejném stylu, například knihovny nebo šatník.
Jediným kusem nábytku, který byl navržen nezávisle na ostatních, je jídelní stůl , vyráběný podle vlastního návrhu vynikající stolařskou firmou Rott. Drobné věci, jako židle a křesílka, pocházejí většinou z obchodu se skandinávským nábytkem Scandium.
JM: Jaké bylo použito osvětlení?
MŘ: Nad jídelním stolem visí křišťálový lustr, který se babičce povaloval několik desítek let rozbitý v krabici. Smutek nad jeho osudem vedl k nákladné rekonstrukci a oživení. V ložnici je hravý kousek poskládaný z ramínek od kamaráda Carla Crovata, přisazená světla jsou jedněmi z nejjednodušších a nejlevnějších výrobků Lucis a například stojací světelný sloup je vlastní výroba s použitím skleněné části ze skladových přebytků Brokis.
JM: Vypadá to, že jste s výsledkem spokojeni. Nebo chcete zmínit něco, co byste nyní udělali jinak?
MŘ: Při větším rozpočtu bychom se pustili i do přelakování oken a dveří a místo nové dlažby by se použilo lité terrazzo. Také by se větší část prací přenechala řemeslníkům a nevznikala by svépomocně, což by mohlo přinést preciznější provedení detailů. Asi jsme ale vcelku spokojeni, především z pocitu, že se podařilo zachovat kvalitu, kterou byt obsahoval a snad ji i o trochu navýšit.
JM: Děkuji za rozhovor.
Foto: Tomáš Dittrich
Datum vydání: 7. 8. 2015
