Francouzští poustevníci

 

 

V jednom bodě své společné cesty životem si manželé Novákovi řekli, že se již nadobro usadí ve Francii. Putovali tehdy se svou dvouletou dcerkou po bretaňském pobřeží a hledali to správné místo, až došli k cíli – k rozhodnutí, že to, co potřebují, není ani tak Francie, jako spíše „obrovský dřevěný stůl“.

Takový, jenž je často vítával právě v pohostinných kamenných domech francouzského venkova. Symbol bezpečného zakotvení rodiny, která se pokojně schází ke společným obědům…

 

POUSTKA PLNÁ POUSTEVNÍKŮ 
Šedá, jakoby sluncem vyšisovaná plocha domu v kontrastu s modrou nekonečnou oblohou, s tyrkysovými, zelenými a terakotovými prvky interiéru i exteriéru, přirozená nepravidelnost v materiálu i prostoru – to je nyní „Francie“ rodiny Novákových, která se již deset let schází u jednoho stolu v severočeské Poustce. V této osadě, jež je dnes součástí obce Višňová, našla svůj domov i spisovatelka a publicistka Pavla Jazairiová. Snad má Poustka přece jen blíže k „poustevníkům“ než k „pustině“, ke které původní německý název osady „Wüstung“ ve skutečnosti odkazuje. Zdá se, že novodobým poustevníkům a poutníkům se zde daří dobře. Nacházejí tu dostatek klidu na čerpání nových sil, a i když už neputují po světě, svět přichází k nim, a to v mnoha podobách. K Novákovým se sjíždějí přátelé, hosté a účastníci kreativních kurzů, kteří mají potřebu si čas od času zapoustevničit či „zapoustkovat“, jak trefně poznamenávají sami hostitelé. Taková činnost v sobě zahrnuje například tvůrčí relax na keramickém kruhu, ruční modelování, práci s korálky, se dřevem či posezení u čaje v útulném prostředí zrekonstruovaného stavení o ploše 180 m2, rozděleného na privátní a hostovskou část, penzion.

 

DŮVĚŘUJI SVÝM HRNÍČKŮM (I DOMU) 
Keramice se pan Mirek společně se ženou věnuje více než deset let. V poslední době rádi vytvářejí především rukodělné, tedy nepravidelné, originální kousky. „Ten proces, kterým si s keramikou v nově uspořádaném ateliéru procházíme, v nás zanechává důvěryhodný pocit. Známe dobře toto místo, naši keramiku; víme, co do ní vkládáme, a víme, co ona vrací nám. Obdobně je to i s naším domem. Trvalo mi rok, než jsem se ho odvážil začít rekonstruovat,“ přiznává Mirek – projektant, keramik, řezbář, fotograf a vůbec tvůrčí člověk v jedné osobě. „Až když jsem dům dostatečně poznal a zjistil, jak se nám v něm žije, mohl jsem si vytvořit jasnou představu o tom, jak pokračovat: do čeho se v rámci rekonstrukce pustit, na co navázat, co zrušit… S úctou k historii i těm, co tu žili před námi, ale přitom s jistou vizí, jak bychom chtěli bydlet my,“ vypráví o počátcích rekonstrukce a procesu zrání v různých podobách. Odměna za trpělivé pozorování se dostavila… Například v zazděných místech hospodářské části budovy, kde se Novákovi rozhodli udělat okna pro budoucí penzion, se nečekaně odkryly původní kamenné okenní portály. Zdá se, že současní majitelé pochopili svůj dům velmi dobře. „Z toho máme radost a radost je při rekonstrukci velmi důležitá,“ říká Mirek. Další tichou radost prý prožívají Mirek s Martinou pokaždé, když se odněkud vracejí a vítá je čelní strana domu, obložená nyní dřevěnou podstávkou. Podstávka ve zděném domě původně nebyla, ale její pozdější realizace se ukázala být smysluplná. „Chtěli jsme částečně zateplit první patro, ale přitom jsme nechtěli na fasádě podivný odskok. Přemýšleli jsme dlouho, jak skloubit stránku regionálních zvyklostí s naší estetickou představou. V té době jsem pracoval na studii rekonstrukce starého domu v Dolní Oldřiši. Při stavebním průzkumu se ukázalo, že obezděné obvodové zdi v přízemí skrývají původní roubení – někdo ho kdysi zakryl a udělal z roubeného domu naoko zděný. A mě napadlo to otočit. Udělat alespoň pocitově ze zděného domu dům s novodobou podstávkou, která by zakryla zateplení patra domu. Navíc za použití přirozených materiálů – dřevo, kámen, vápenná omítka, obklad cihlovými pásky…“ vysvětluje tvůr čí projektant, kterému se prý nakonec podařilo vymyslet i jednoduchý systém na přichycení zateplovacích desek do dřevěné laťové konstrukce tak, že mu šla práce rychleji od ruky. Prkenný obklad natřel šedým venkovním olejem. Působením klimatických podmínek se barva nově natřeného dřeva začala čím dál více přibližovat barvě původní omítky. „To nebylo v plánu, ale máme z toho překvápka radost,“ usmívá se domácí.

 

 

 

ŽÍT PODLE SVÉHO 
Interiér i exteriér usedlosti prozrazuje zálibu rodiny Novákových ve venkovském francouzském designu. Ačkoli, jak jej pod vlivem současných, poněkud zkomercionalizovaných trendů definovat… a není-li právě jeho definicí „nedefinovat, nýbrž přirozeně procítit“? „Pro mne je venkovský francouzský styl něco, o čem člověk nepřemýšlí, jestli to tak má být nebo ne. Najednou je jasné, že není třeba dělat věci pravidelně, že v té přirozené nepravidelnosti je krása. Že nejvíce na pohodu člověka působí barvy, jejich sladěnost. Že drobný vychytaný detail dokáže potěšit návštěvníka, ale i opakovaně osvěžit dlouhodobého uživatele. Že je možné pracovat s tím, co už existuje, a posunout to v novém způsobu využití. Nejenom materiálově, třeba při použití starých předmětů s přirozenou patinou, ale i při práci s prostorem. Mám pocit, že v dobře uspořádaném prostoru nemůže vzniknout nepořádek. Tak vnímám vidění moderního venkovského života po ‚francouzsku‘. Francouzi v té estetice života mají tradici po mnoho generací. Jejich vkus, respekt k tomu co bylo, chuť žít…“ říká projektant Mirek. Právě touto svou fi lozofi í, proloženou velkou dávkou praxe, oslovil již řadu klientů. Je možné, i když ne vždy pro každého přirozené a automatické, vytvořit si prostor „podle svého“. „Lze pracovat s použitím lehce dostupných tradičních materiálů a barev. A přitom není nutné se ohlížet k sousedům,“ potvrzuje příkladem svého vlastního bydlení pan Mirek a často takto nabádá i své klienty nad plány domu. Nezřídka v terénu různými latěmi a jinými prostředky simuluje navrhované dispozice prostoru, protože pro mnohé zákazníky je pohled na plánky a půdorysy domu zakreslené na papíře příliš abstraktní záležitostí. „Někdy je třeba nechat věci uzrát,“ je přesvědčen Mirek. „V dnešní době se mnohdy podle kopírovaných plánů rychle a s velikou chutí postaví domy a lidé se v nich potom nějak necítí. Nevědí si s tím rady. Mě těší spolupráce s klienty, kteří mají svou vizi postavenou na vlastních přáních, pocitech, zálibách. Při vzájemných konzultacích je třeba mít také mnoho trpělivosti, než si obě strany porozumějí do té míry, aby bylo možné přenést myšlenky do projektu domu a poté při jeho realizaci do prostoru.“ Činnost poctivého projektanta se tak možná podobá v mnohém práci psychologa. Oba si hledají klíč k duši člověka. Řekněte projektantovi něco víc o sobě a on vám zase napoví, jak by mohl vypadat váš dům. Mimochodem, když se u Novákových dobře rozhlédnete, také se o nich mnohé dozvíte! Tvůrčí duch pana Mirka a jeho ženy Martiny promlouvá svobodně a hravě, a to všude, kam se jen podíváte. Také rozlehlá zahrada okolo domu má své kouzlo a kouzlit umějí i jejich děti – Kristýna (dvanáct let), Agáta (osm let) a Prokop (šest let) – již odmalička staví na zahradě svá dílka a díla z přírodních materiálů, která umějí hrdě pojmenovat jako„landart“. (Neboť jejich moudří rodiče jim dopřáli zhlédnout inspirativní dokument o sochaři a fotografovi jménem Andy Goldsworthy, britském umělci žijícím ve Skotsku. Proslul svými díly z přírodních materiálů, která zasadil do nečekaných kompozic a souvislostí.)

 

ÓDA NA STŮL A ŽIDLE 
A je-li stavení č. p. 1 v Poustce odrazem duše Novákových, pak kuchyň s dřevěným bytelným stolem o délce 2,5 m je srdcem, které pravidelně bije a dává rodině jakýsi potřebný a vítaný řád. „Při rodinném stolování sedáváme rodiče proti dětem. Aby si nás děti takhle pamatovaly, až tady nebudeme. Velkou sílu řádu si uvědomíme vždy, když při stolování s prarodiči sedí nejstarší v čele stolu,“ přiznává Mirek. Přesto se zde mnohdy odehrávají setkání, kdy deset židli nestačí a je třeba přinést další. I židle mají své příběhy a jejich pozice u stolu se s návštěvami mění. „My i děti se učíme sedět na různých židlích. Nepravidelnost židlí máme rádi,“ oznamuje Mirek a ihned se dělí o malé tajemství, text napsaný zespoda na sedáku jedné z židlí, který jako by připomínal scénu z „lyžníků“ režisérky Plívové-Šimkové (ostatně ta točila i v Libereckém kraji): „Vyrobil truhlář Chlum z Roprachtic v roce 1931. Přivezl na rohačkách před Vánoci přes Vysoké n/Jiz. František Janoušek se synem Oldřichem do Kabelic. 1 stůl a tři židle.“

 

CESTA ŘEMESEL
V prostorách celého gruntu lze potkávat mnoho dalších takových „vzkazů našich předků“. V krovu domu se objevuje letopočet 1869. Některé starobylé skříně či jiné kousky historického nábytku tu zůstaly ještě po předchozích majitelích. Občas nelze odolat koupi opravdu vydařeného doplňku z bazaru, jindy potěší zajímavým stylovým kouskem i přátelé. Mirek a Martina znají hodnotu řemesla, a proto sami přemýšlejí nad vlastním „vzkazem“pro ty, kdo do Poustky přijíždějí a přijíždět budou. Letos se chystají zrealizovat (díky schválenému finančnímu příspěvku z dotačního programu Leader) naučnou stezku Cesta řemesel. Ta by měla návštěvníka regionu nevšedním způsobem provést krajinou a zároveň i světem řemesla až k samotnému keramickému ateliéru Novákových. „Stezka by měla lidem připomenout, jaká řemesla jsou pro venkovský způsob života důležitá. Jak tomu bylo před sto lety, jak to je dnes. V popise i v samotném vyznění soch bude vyjádřeno, co který řemeslník vyrábí, co ke své práci potřebuje a podobně. Rádi bychom probudili v přihlížejících hravost a zvídavost,“ prozrazuje o svém projektu Mirek, který sám řezbaří a mnoho jeho děl našlo na zahradě význačné místo.

 

DÝCHEJTE A HLEDEJTE 
Tak jako mnoho zdejších původních hospodářských usedlostí je i dům v Poustce č. p. 1 důstojně a hrdě usazen v krajině, obklopen dostatečně volným prostorem a solitérními stromy, věrnými a letitými ochránci. Četné aleje se vzrostlými stromy jsou pro místní krajinu typické. Mimochodem, vůně linoucí se z jabloňové aleje na příjezdové cestě od Frýdlantu do Poustky prý manžele Novákovi před deseti lety přesvědčila o tom, že kupují ten správný dům na správném místě. Než dojeli na kolech k domu, nabízeného v inzerci na prodej, projeli si obec, hledali školu, krámek, řeku s místem na koupání, chtěli si ujasnit možnosti místa, míru zázemí. Lehli si na stráni pod domem na záda a vychutnávali si nekonečnost modré oblohy, pak zase pohled od domu do dědiny, do krajiny. Dobré rozhledy jsou důležité. Někdy není na škodu rozhlédnout se po Francii. Vůbec je fajn dívat se na věci v širších souvislostech. Pak člověk bez problému objevuje v „pustině“ smysluplný život „poustevníka“.

 

 

„Při rekonstrukci se doplňujeme. Já vím, jak pracovat s prostorem, a moje žena ladí detaily a barvy.“

Mirek Novák (*1968)
Absolvent Gymnázia v Jablonci n. N.
a Stavební fakulty ČVUT v Praze,
projektant, keramik, fotograf, lektor
výtvarných a zážitkových kurzů

Martina Nováková (*1973)
Absolventka SUPŠ bižuterní v Jablonci n. N.,
obor rytec drahých kovů,
keramička, lektorka výtvarných
a zážitkových kurzů
www.nabidylku.eu

Datum vydání: 25. 5. 2015

Edit: Jolana Bláhová