Dřevostavba na malém svažitém pozemku
Těžko zastavitelný pozemek, jehož nesmírnou devízou je nádherný výhled, se stal výzvou pro architekta Martina Tesaříka, aby zde postavil svůj vlastní dům. Na svažité parcele o rozloze pouhých 400 m2 vyrostla dřevostavba, v níž nepřišel nazmar jediný centimetr.
Že půjde o dřevostavbu, bylo jasné od samého počátku, protože realizacím tohoto typu staveb se investor a autor v jedné osobě věnuje ve své vlastní profesi. Ta ho také zavedla na severní konec Prahy, kde se mu zalíbilo a zvolil si ho pro svůj budoucí domov. O parcelu, na které nakonec vyrostl, dlouho nejevil nikdo zájem, případné kupce odrazovalo převýšení pět metrů na poměrně malé ploše.
Malá parcela dovolila zastavět minimum plochy, překonzolované horní patro rozšiřuje obytný prostor a zároveň zastřešuje celoročně využívanou terasu.
Dům je hlavními prosklenými plochami orientován na jihozápad. Před přebytkem slunce jej chrání naklápěcí předokenní žaluzie.
Pozemku přesně na míru
„Parcela mne upoutala opravdu úžasným výhledem. Proto jsem se pro ni rozhodl, ale potřeboval jsem zde vytvořit i kousek zahrady, na které by se dalo pobývat. Podle mne má rodinný domek smysl, když jsou provázané exteriéry a interiéry, jinak je to v podstatě obyčejný byt,“ vysvětluje architekt. Pozemek se proto musel výrazně proměnit, nahoře ubrat půl druhého metru a ve spodní části jej naopak o dva metry navýšit. Dnes zahradu tvarují nízké opěrné zídky a v bezprostředním okolí domu je víceméně rovina. Ani lichoběžníkový tvar pozemku architektovi práci neusnadnil. „Nebylo možné sem osadit pravoúhlý, třeba náš typový dům. Půdorys domu kopíruje tvar pozemku. Na třech stranách je jeho hranici tak blízko, jak to dovolují předpisy, aby zůstalo maximum prostoru před ním – na jihozápadě.“ Sem se také soustředí život rodiny. Společenský obytný prostor je prosklenými posuvnými dveřmi spojen s originálně řešenou terasou. Posuvné pódium totiž zakrývá vířivku. Předpisy o procentu zastavěnosti plochy dovolily zastavět pouze 60 m2, proto architekt rozšířil obytnou plochu na dřevostavbu přesahem horního patra.
„Vířivka je podle mne ideálním řešením, spotřebuje méně vody než bazén a je možné ji využívat celý rok. Alespoň my ji využíváme 365 dní v roce,“ říká Martin Tesařík.
Podlaha se rozebíhá až na zadní stěnu místnosti a opticky tak zvětšuje prostor. Schody oddělují sedací zákoutí od přímého kontaktu se vstupem do místnosti.
Opticky zvětšený prostor
Dispozice domu vychází ze základní potřeby rodiny pobývat co nejvíce venku a zároveň nutnosti vytvořit dostatek intimního prostoru pro čtyřčlennou rodinu s dětmi s velkým věkovým odstupem. Téměř celé přízemí zaujímá hlavní obytná místnost o rozloze 40 m2 sloužící jako obývací pokoj, kuchyň i jídelna. Relativně úzký obdélník opticky rozšiřuje dlouhá prosklená stěna směrem do zahrady, zvenčí po celé délce lemovaná terasou. Je narušena pouze dvěma subtilními sloupy, které nesou odvážnou konzolu horní části stavby. K optickému zvětšení místnosti přispívá i neobvykle řešený strop pomocí pnutého podhledu z polyvinylové folie Barrisol. Přestože je velmi nízký – 240 cm, díky zrcadlení vytváří pocit velkého prostoru. Dalším optickým fíglem je protažení podlahy až na stěnu, tedy obložení stěny dřevěnými lamelami, které zde tvoří plovoucí podlahu. Subtilní schodiště spojuje místnost s patrem a zároveň vytváří intimnější zákoutí oddechovému prostoru se sedací soupravou. Interiér domu si architekt Martin Tesařík navrhl sám a nábytek byl vyroben na zakázku. Všude v domě jsou pro lepší využití prostoru použity posuvné dveře, většinou prosklené matným sklem.
Malá předsíň je opatřena čisticí zónou – velkoplošnou rohožkou, boty a kabáty se skryjí v mělké šatně za posuvnými dveřmi.
Dvířka kuchyňské linky jsou z aro dýhy, která vzniká slepením dýh, v tomto případě barvených, a jejich následným nakrájením, čímž se dosáhne dvojbarevného efektu.
Když dřevostavba, tak nízkoenergetická
„Jsem příznivcem dřevostaveb, protože je velice jednoduché postavit ji nízkoenergeticky, skoro bych řekl, že jinak to ani nemá smysl. A samozřejmě nejen proto,“ říká architekt. „Zde, při malém pozemku, bylo obzvláště důležité, že při tloušťce zdi 35 cm jsme s tepelným odporem na hranici mezi nízkoenergetickým a pasivním domem. Zeď je de facto celá tvořena izolací. Získali jsme tak zhruba 10 m2 plochy navíc v porovnání se zatepleným zdivem, tedy zdí silnou 60 cm.“ Specifikem tohoto domu je odlišné řešení difuzní propustnosti – v prvním a druhém podlaží. Spodní stavba je difuzně uzavřená. Je omítnuta neprodyšnou dekorativní omítkou, která se architektovi zalíbila, byť se obyčejně používá pouze na sokly. Stěna je opatřena kvalitně provedenou parozábranou, aby do zdi nemohla vnikat vlhkost. „Difuzním uzavřením se dosáhne vyššího tepelného odporu stěny,“ říká architekt, „navíc je zde velký podíl skleněných ploch,“ dodává. V patře je pak fasáda řešena jako provětrávaná s dřevěným obkladem z exotického dřeva meranti. I zde se setkáváme s neobvyklým řešením, obklad je tvořen z úzkých pásků. „Jako finální vrstvu jsem použil podkladové latě, líbil se mi jejich rozměr,“ vysvětluje architekt. „Nehledě na to, že je to cenově výhodnější.“ S aktivním tepelnými zisky nepočítáme, volili jsme kvalitní izolační prosklení trojsklem s fólií. V létě chrání dům proti přehřívání sklopné předokenní žaluzie.
Koupelna v poschodí se musela vtěsnat do nepravidelného prostoru daného půdorysem domu, k úspěšnému vyřešení obtížného úkolu přispěla i barevná mozaika a doladění všech detailů.
Neplýtvat technologiemi
Filozofií majitele domu je, „že přetechnizované domy jsou v podstatě zbytečné, čím méně techniky, tím lépe dům funguje a má menší tendenci k poruchám“. Dům je dobře zateplen, s malou energetickou ztrátou, proto si mohli majitelé dovolit zvolit elektrické vytápění. Zvolili poměrně novou technologii – podlahové topení samoregulačními kabely Raychem, které se díky topnému jádru dokáží přizpůsobovat teplotě v místnosti i v daném místě. Například zahřeje-li v některém místě dopadající slunce podlahu, kabel v tom místě přestává topit. Jako doplňkový zdroj topení slouží krbová vložka s teplovzdušným rozvodem i do horních pokojů. Za elektřinu zaplatí majitelé zhruba 16 000 Kč ročně. Užitkovou vodu, která je čerpána ze studny, ohřívají solární kolektory a v zásobníku je v případě nedostatku slunečního záření dohřívána pomocí elektrické patrony. V létě stačí na ohřev vody solární kolektory téměř stoprocentně, v zimě i při desetistupňových mrazech ohřejí vodu na 15 až 20 stupňů. Přestože je dům dobře zateplen a utěsněn, nezvolil majitel řízené větrání. Podle jeho slov je zde více faktorů, které se starají o dostatečnou kvalitu vzduchu. Jednak sama dřevostavba, která dokáže regulovat klima, difuzně otevřená konstrukce v patře, a především velký málo členěný prostor, takže zde nevznikají problémy jako v malých uzavřených místnostech. „Nechci hlídat každou trošku uniklého tepla, to je ostatně nutné jen poměrně krátkou část roku. A v létě pak než dům nějak chladit, raději necháme okna dokořán. Proudící vzduch vytváří lepší pocit i při vyšší teplotě. Každý je přece rád tak trochu venku. Pro mne a mou rodinu je to opravdu významná kvalita života a rádi si za to třeba i trochu připlatíme.“
Více informací se nachází v dubnovém vydání z roku 2012, které si můžete zakoupit za zvýhodněnou cenu zde.
Foto: Petra Hajská
Datum vydání: 20. 5. 2016
