Dobře utajená usedlost

Bylo nebylo… Na velikánském pozemku stála stará stodola, a léta nikoho nezajímala. Pak ten pozemek našli správní lidé… Usadili se, postavili. A ve stodole nedávno otevřeli galerii keramiky.

R odina bydlela v nedalekých Louňovicích, v domku se otevřela keramická dílna, denně tu procházeli zaměstnanci. A tak paní domu, keramička a vedoucí dílny v jedné osobě, začala při cestách do Kostelce prohlížet vývěsky. Našla parcelu o rozloze přes sedm tisíc metrů čtverečních, která zájemce svou velikostí spíš odrazovala. Koupili ji, a když se osmělila, oslovila na radu kolegy architekta Línka: „Chtěli bychom usedlost s věží a tajnou chodbou,“ řekla, a tím si slovutného architekta získala.

POSLEDNÍ KÁMEN DO MOZAIKY

Je jím právě ta dvě stovky let stará stodola. Rodina se tu usadila už před dvanácti lety, tři roky se stavělo. Poslední dobou to vypadalo, že stodola už dlouho nevydrží. Rozpadala se, dole se objevila dřevomorka. V běhu času se měnily rodinné nároky, padla představa, že ve stodole bude další bydlení. Naopak stoupala potřeba paní domu a jejích kolegů výtvarníků prezentovat někde svoje díla, a jaksi přirozeně vyplynulo, že tady vznikne galerie keramiky. Původní předpoklad, že se jen vyheveruje krov, vzal zasvé, nakonec zbylo jen pár původních trámů a obvodové zdi. Když do dnešní stodoly vstoupíte, ohromí vás vzdušnost, čistota i jistá syrovost prostoru. Architekt Línek otevřel střechu, ve štítu navrhl několik okének, aby bylo vidět na zámek. Krov je začištěný OSB deskami, staré zdivo občas dodělané šalovaným betonem, cortenový plech tvoří krabici, která ukrývá sociální zázemí a kuchyňku. „Pro mě to byla velmi radostná úloha,“ vyjádřil se k projektu architekt Línek, „změna využití znamenala, že prostor stodoly nebude zaplácán příčkami a jeho prostornost popřena, ale že je možno realizovat koncept, který se vlastně obalové slupky – stěn a stropu – příliš nedotýká a přiznává objem stavby související s jeho původní funkcí. Byl navržen základní koncept, krabička pro WC a kuchyňku, paluba zavěšená v prostoru a na ni vedoucí válec schodiště.“ Línkův rukopis je jasný a rozpoznatelný, stačí se podívat na průhledné trojúhelníky v palubě, které propouštějí světlo dolů pod palubu a pohrávají si s ním. Shora jako bonus nabízejí pěkné průhledy, zdola pohled na odlehčenou hmotu paluby. Cortenová krabička, která zvolna rezne, budí pozornost návštěvníků, ale těžko si představit vtipnější řešení pro nutné zázemí galerie.

MATERIÁLY Z PŘÍRODY

Pak otevře majitel a průvodce galerií Jan Svatoš druhé dveře ve stodole a vy se ocitnete na prostorném dvoře – atriu – venkovní galerii – zahradě, bezpečně ukryti ze všech čtyř stran před světem, který však můžete pozorovat dál. Ten kontrapunkt uzavřené intimity a prolínání s okolím je velmi silný. Přes dvůr a dům vnímáte zelený prostor za ním, v objektu vám promyšleně rozmístěná okna nabídnou výhled na zámek, město i do přírody, z prahu obytné části můžete v dáli vidět třeba Benátky nad Jizerou a za jasného počasí i Krkonoše, a to jste ještě nevystoupali na věž, která je realizována stejně jako tajná chodba. „Je to ta nejprofláknutější tajná chodba,“ říká paní Štěpánka, a vede mě tajnými dvířky do opravdové úzké podzemní klenuté chodby, která svědčí uloženému vínu. Vynoříme se v jiné části domu, a když se zavře, nikdo ani netuší, co za policemi je. Vrátili jsme se vlastně k začátku, k prvnímu požadavku investorů na architekta před stavbou. Hned první návrhy se tehdy manželům líbily. Rozsáhlý pozemek byl lemován rozpadlou zdí z pískovcových kvádrů. Ty posloužily při stavbě usedlosti, doplnilo je dřevo, omítka, architekt Línek sem vnesl také kovové prvky, které se vším harmonicky ladí. Paní domu si na dvoře vynutila jezírko, stejně tak trvala na zimní zahradě, která je větší část roku obyvatelná, stačí, aby v zimě zasvítilo slunce, a můžete se tu příjemně ohřívat.

HRA S PROSTOREM

Barevné akcenty opět určil architekt tím, že do vstupní haly usadil modrou, žlutou a zelenou vestavěnou skříň. Tyto barvy se pak různě opakují v interiéru a vytvářejí příjemnou kontinuitu, kterou ostatně v tomto objektu cítíte na každém kroku. Zdánlivě velký prostor je dobře obsažitelný, důmyslně konstruované průchody a lávky umožní snadno a rychle se přemísťovat odkudkoliv kamkoliv. Investoři si přáli zabydlet velkou kamennou zeď v hlavní obytné části, překlenula ji tedy lávka, která vede k vysoko položené knihovně a uloženým mapám. Přes galerii a krytou prosklenou chodbu připomínající staré pavlače se paní Štěpánka dostane suchou nohou do svého ateliéru, a dnes i do nové galerie… Přízemí slouží rodině, společnosti, vaření, patro zahrnuje čtyři ložnice. A hosté? Hosté se tu vsazují do věže.

VENKU JAKO UVNITŘ

Při posezení v zimní zahradě jste už vlastně součástí dvora, dům má celkem tři terasy, čtvrtá je na věži. Přes terasu hlavního obytného prostoru vstoupíte na velký pozemek, který se táhne do dálky a na horizontu nabízí výhled na malou, decentní, vkusnou a částečně zarostlou zříceninu. „Tu jsme si udělali sami,“ usmívá se majitelka, „aby se mělo oko na čem zachytit.“ Manžel si k ní pro pobavení hostů vymyslel historickou legendu. Ty drobné historky tu neuvádíme náhodou, vyjadřují totiž přesně volného a hravého ducha domu i okolí. Nic tu není znásilňováno nebo potlačováno do přísné formy. Rostliny i lidé tu volně dýchají, dům není pulírován na odiv návštěvám, ale pulzuje tu plnokrevný život. Na lankovém zábradlí lávek právě dosušuje paní domu prádlo. V chodbě k ateliéru jsou poklady, které se obvykle odložené a zaprášené najdou na starých půdách. Tady jsou všem na očích, dál fungují nebo aspoň krášlí či připomínají jiné časy. A ten přítomný se tady, v nové usedlosti se starou stodolou, z níž se stala moderní galerie, žije moc pěkně.

SLOVO ARCHITEKTA

K usedlosti byla od souseda přikoupena v průběhu výstavby stodůlka na boku dvora, když jsme zjistili dřevomorku a byl předpoklad, že nebude tento problém ze strany souseda řešen. Zde jsme museli na žádost památkářů provést kopii původního krovu. Všechny objekty, mimo věž, jsou propojeny na úrovni prvního patra krytou spojovací chodbou, ve které je depozitář keramiky vyrobené v rodinném podniku – České keramické manufaktuře. Novostavba je postavena z klasických materiálů – kámen, dřevo, omítka. Střecha novostavby je šedá z předzvětralého titanzinku, který svojí barvou odpovídá šedi betonových tašek na vstupní stodole. Kámen – pískovec – pro obklad domu a obvodové zdi zahrady je z místních zdrojů. Prezentuji objekt po více než deseti letech, kdy už je vidět oproti leteckému snímku z počátku po dostavbě, jak stavba vrostla do terénu, včetně zabydlení keramického ateliéru. Majitelé se stali mými přáteli, shledávají dům i po letech stále inspirující.

Ing. arch. Jan Línek

Architekt Jan Línek vystudoval České vysoké učení technické v Praze, absolvoval v roce 1966. Poté pracoval u Karla Pragera v atelieru Gama, od roku 1970 do r. 1990 spolupracoval s Vladimírem Miluničem, v roce 1990 založil soukromý architektonický atelier L & P. Na svém kontě má dlouhou řadu realizací veřejných i soukromých objektů.

Vladimíra Storchová
Foto: Robert Žákovič

Datum vydání: 18. 4. 2020

Edit: Andrea Moudrá