Co vidím, to moc rád pomaluju

Dům Aleše Lamra je nabitý výtvarnem. Všestranný umělec si ho zvelebil sám. Má dvě části, které propojuje kuchyně, a také zelené atrium, terasu i vnitřní bazén, ve kterém plave každý den.

Aleš Lamr sice kdysi bydlel na Malé Straně, ale ve třetím patře, kam nedostal velké formáty obrazů. Musel tedy shánět něco většího, co bude inspirativní a příjemné pro práci i bydlení. „Tenhle dům jsem nakonec sehnal na inzerát. Četl jsem, že někdo prodá dva domy s ateliérem, což jsem si říkal, to snad není možný. Takový inzerát jsem nikdy nečetl,“ popisuje hledání výtvarník. „Ateliér nakonec byla malá místnost se šesti střešními okny. Ale mělo a má to tu genia loci. Staré hostivařské zástavbě se říká pražská Provence, což evokují místní kamenné zídky. V domě se vlastně nedalo bydlet, ale já si to tu všechno předělal stejně jako na chalupě, zkušenosti jsem měl.“

Vzhledem k tomu, že jste nedávno oslavil osmdesátku, zavzpomínejte prosím s námi na počátky vašeho uměleckého života.

Ani jsem netušil, že se toho dožiju. Prakticky šedesát let pracuju jako umělec. A říkám vždycky, že jsem univerzální obelisk, celý život dělám všechno možný: keramiku, grafiky, se dřevem, kreslím, maluju a jeden čas jsem se věnoval i sklu. A vždycky mě to všechno nějak inspiruje.

Určitě vás ovlivnila keramická rodina…

Můj dědeček byl kamnář, dělal kamna, měl řemeslníky, kamna i společně stavěli, ale taky dělali ještě drobnou keramiku jako žardiniéry, vázy, talíře a všechno možné. Jako dítě jsem pořád v té dílně byl. A když jsem viděl kruhaře, jak si chystá hlínu, tak to bylo podobné, jako když máma připravovala těsto. Napřed to prohnětl, pak udělal válec a z toho natrhal bochánky a ty pak házel na hrnčířský kruh a už to jelo. Takže jsem v tom prakticky vyrostl. Později jsem se věnoval keramice třeba v Karlových Varech. Dost jsem pracoval, dělali jsme prvky do architektury, například i sedmimetrové stěny. A tam jsem začal i s drobnými figurkami. Ty se pomalovaly a daly do pece, kde se barvítka spojila se střepem. To bylo skvělé. Jenomže po revoluci jako když utne.

Už nebyl o podobné věci zájem. Investoři nechtěli začleňovat umění do architektury. Takže jsem si našel na chalupě další keramiky a spolupracoval například s jedním, kterému jsem navrhoval tvary. A on byl tak šikovný, že je přesně trefil. Nebo jsem na zakázku vytvořil tři vysoké šamotové figury, jednu z nich Havlovi do soukromé zahrady.

Jak jste se vůbec dostal ke spolupráci s Václavem Havlem?

Tenkrát potřeboval narychlo vyzdobit prostory na Pražském hradě. Tak ke mně poslal Josku Skalníka, že si vypůjčí nějaké obrazy. Právě přijel z Německa Weizsäcker, to byla první zahraniční návštěva. A pak jsem mu maloval něco do prezidentské kanceláře i dělal barevný rám vstupu do zasedací místnosti. Znali jsme se z dřívějška, byl začátkem 80. let dokonce u mě na chalupě.

Zastavil se ke mně vždycky, to jsem ještě bydlel na Malé Straně, když se měl loučit s nějakým atašé nebo osobností z kulturního světa. Vybral si u mě grafiku a předal jim ji jako dárek. Někdy jsme i pokecali.

A co vaše studentská léta?

Studoval jsem v Brně, obor prostorového výtvarnictví, který zahrnoval všechno možné: scénografii, byly tam výborné kovářské dílny, ale i dřevařské a papírenské. Učil nás úžasný pan profesor, architekt, který studoval ve Vídni. Dokonce byl mezi oceněnými za návrh Opery v Sydney ve tvaru obrovského L postaveného na špici. Jinak vojnu jsem strávil v Armádním uměleckém souboru v propagaci, kde jsem měl k dispozici velkou místnost, kde jsem mohl po práci malovat. A tam jsem vlastně začal. Najednou jsem chytil „šťávu“. Najednou jsem věděl, o co jde a jakým směrem jít. Když jsem neměl peníze na barvy, klidně jsem dělal jednou barvou, monochromně, a to pařížskou modrou, má totiž úžasnou škálu od bledě modré po úplně temnou jako noc. A představte si, že v nejlepším mě vyhodili, zlobil jsem… Takže jsem musel na opravdovou vojnu, do kasáren protivzdušné obrany. Ale tam jsem dělal zase výtvarníka, a to pojízdné tiskárny. Bylo to jistým způsobem dobré řešení. Když jsem nemohl malovat, dělal jsem grafiky a hlavně jsem taky psal. A s tím také souvisí, že minulý rok mi vyšla ilustrovaná knížka Somnambul. Ve vyšším věku tedy sám sebe překvapuju. Mimochodem i tím, že při malování teď hodně používám spreje.

Aleš Lamr, malíř, grafik, designér, sochař, keramik

• Obrazy i objekty Aleše Lamra, tolik typické zářivými barvami, tvarovou groteskou a optimismem, přinášejí uvolnění a radost. V současnosti se v jeho díle projevuje zvýšená míra abstrakce. Od roku 1963 se účastnil cca 400 kolektivních výstav u nás i v zahraničí.
• Jeho díla jsou zastoupena v pražské Národní galerii, brněnském Moravském muzeu a mnoha dalších včetně soukromých sbírek doma i v zahraničí. Získal několik významných ocenění, mj. za grafiky i knihy.
• Má tři syny, se dvěma společně uspořádali už šest výstav. Hanuš navrhuje šperky, Jan je grafik a maluje.

Text: Vanda Jesenská
Foto: Petr Zhoř

 

Datum vydání: 2. 10. 2023

Edit: Andrea Moudrá