Chalupa s půdním bytem a tradičními štramberskými výšivkami

„Prosté plátěné bílé záclonky, výšivkou povýšené na lidový skvost, dávala má babička na okno teprve v sobotu večer – po ukončení práce. Vítala tak svátost nadcházejícího dne se slovy: Neděle se už přištragala,“ vzpomíná Věra Horáková. A v jejím útulném podkrovním bytečku v Kopřivnici, který šťastně obývá s mužem Zdeňkem, rázem vyvstávají obrazy těch dob, které připomínají pokojné a dobrácké filmy pro pamětníky.

Pokaždé, když do oněch obrazů vstoupíte, máte pocit, že je sváteční den, že je neděle; provoněná bábovkou a kávou, nebo spíše perníkovou vůní štramberských uší. Paní Věra totiž pochází z nedalekého Štramberka – místa, kde čerpali inspiraci například pánové Leoš Janáček, Zdeněk Burian, Bohumír Jaroněk či malíř Josef Martini, otec paní Horákové.

U Horáků vyhlásili návrat k bílému povlečení, ozdobným vsadkám a něžným polštářkům. Bílá výšivka má v lašském kraji svou tradici a hrubé plátno, bavlna, véba i mušelín si notují s dřevěnými trámy v podkroví.

Otevřený interiér půdního bytu je šikovně a nenásilně rozčleněn trámy, paravánem či jinými pomocníky tak, aby se uchovala intimita a atmosféra jednotlivých sekcí.

I ona se sem ráda vrací a hledá mimo jiné podoby bílé lašské výšivky. Pro mnohé příznivce nabývají její rukodělné práce stejného svátečního významu jako vyšívané záclonky kdysi v rukou její babičky. A pro všechny hosty je domácnost Horákových s něžnou bílou výšivkou jakýmsi návratem do šťastných prostých časů. Stavba domku rodiny Horákových započala před rokem 1989 – tehdy stát podporoval rodiny nenávratnou stavební půjčkou. Podmínkou bylo společné bydlení v domě s jedním z dětí. Tehdy již dospělá Hanka, dcera Horákových, okamžitě souhlasila a v přízemí domu si tak se svým mužem vybudovala hnízdečko, kam brzy přibyly dvě malé ratolesti. Paní Věra se tak při stavbě domu osvědčila jako vyhledávaná a báječná babička na hlídání a vaření. Tuto funkci plní dodnes velmi úspěšně, soudě podle četných návštěv vnuků. K babičce a dědovi do půdního bytu chodí samostatným vchodem po venkovních schodech ze zahrady. „Bydlet v podkroví, vznášet se mezi korunami stromů s našimi ptáky, to byl náš velký sen …, “ usmívá se Věra Horáková.

Půdní byt má tři úrovně – v první je vstupní chodba, do druhé, hlavní obytné plochy, musíte překonat pár strmých schůdků vzhůru. Zde se již nachází otevřený prostor rozdělený opticky například paravánem, dřevěnými trámy a příborníkem tak, aby se nenásilným způsobem vytvořila samostatná atmosféra ložnice, pracovního koutka, kuchyňky. Další menší schůdky zvou do úrovně nejvyšší, otevřeného podkroví. Dříve se jednalo o strategické místo – zde se totiž spalo a snilo, kterak dokončit stavbu celého domu, zatímco o pár metrů níže se hromadily kabely, střešní izolace, pily a podobně. Dnes slouží větrané podkroví jako úložný prostor (např. na četné sklenice pro domácí med) nebo sušárna bylinek, jak říkávaly zdejší babičky, „herbiček“. S úctou a pokorou v sobě paní domu nosí nejen věrohodný a bohatě zdobený obraz doby svých předků, lásku k umění i historii. To je také patrné ze zdařilé sbírky starožitného nábytku a jiného vybavení v celém interiéru. Má také konkrétní milé vzpomínky na své rodiště a dětství, které šťastně prožívala pod Libotínskými vrchy v již zmíněném městečku Štramberku.

Otevřené podkroví, kam se stoupá po malém půlkruhovém schodišti, kdysi sehrálo v životě Horákových velkou úlohu. Dnes slouží jako sušárna „herbiček“ ze zahrádky.

Svá přátelská poselství a životní zkušenosti zaklíná do přívětivých článků v místních periodikách i do něžných ručních výšivek. A je-li s výšivkami jakožto bytovým doplňkem nakládáno tak jako v bytě Horákových, nemohou než domov zjemnit, prosvětlit, „povýšit na lidový skvost“ a sváteční probuzení do nového dne. „Do tajů výšivek mě zasvěcovala především babička a později také tchyně, která byla šikovnou švadlenou i zručnou vyšívačkou,“ prozrazuje paní Věra. Štramberské či lašské výšivky jsou dodnes pojmem, při němž se zasvěcencům rozechvěje srdce něžností. Bílá výšivka v bílé textilii, nejčastěji v jemném batistu, tenkém plátně či mušelínu – tak byly zhotovovány štramberské „šatky“, které ženy tohoto kraje nosívaly na hlavách o zvláštních svátečních příležitostech obyčejně je získávaly od svého ženicha v den sňatku: a jako svou největší svátost si je braly i na pouť poslední. A proto není divu, že se mnoho původních vyšívaných štramberských šátků nedochovalo. To však pracovité a zvídavé paní Horákové nezabránilo v tom, aby se sama horoucně a trpělivě, krok po kroku nevydala na svou vlastní „pouť“ po stopách lašské výšivky a nezačala tak vlastnoručně vytvářet kolekci vyšívaných šátků, křestních roušek, koutnic, čepců (vyšívaných i háčkovaných), úvodnic (plachetek, do kterých se balila miminka nesená ke křtu do kostela) a dalších pozoruhodných doplňků. Přitom předlohou jí byly (a dosud jsou) nejen původní výšivky, staré dochované obrázky a dostupná literatura, ale i vlastní fantazie a vrozený vkus. Ten zřejmě podědila po otci, malíři Josefu Martinim, jehož olejomalby vedle všudypřítomných výšivek umocňují celkovou pohostinnou atmosféru domácnosti.

Pohostinná atmosféra domova s bílou výšivkou – aplikovanou v oknech, přehozech, ve výplních paravánu apod. – je doslova dokreslena a umocněna díly Josefa Martiniho, otce paní Horákové. Romantická zákoutí městečka Štramberka, jeho křivolaké pohádkové uličky s řadou přívětivých dřevěnic, cesty ubíhající k vyhlášené Trúbě či k bájnému Kotouči nebo otevřená krajina s mořem zlatých klasů a vysokým nebem – to vše jsou obrazy, většinou olejomalby, které tu své milé dceři zanechal Josef Martini.

Stejně jako nadané vyšívačky v dávných dobách sbírá Věra Horáková náměty pro ornamenty svých výšivek také v přírodě, s kterou si dokonale rozumí a kterou nepřestává dennodenně obdivovat. Zřejmě i proto její vyšívané květinky, lístečky, jablíčka, srdíčka, ale i koruny stromů, holubičky a další vypadají tak přirozeně a láskyplně. O tom, že práce paní Horákové vyniká stejnou mírou umělecké tvořivosti a důslednosti zpracování jako původní originály, se mohli přesvědčit i návštěvníci čtyř výstav konaných v regionu za posledních pět let. Do tohoto zdánlivě ženského světa se pouští s ochotou i její muž, který v sobě nezapře kořeny technika. Na látku napnutou na rámu perfektně vykreslí (případně za použití vzácných starobylých raznic vytiskne) na přání své ženy požadované vzory, které již netrpělivě čekají na to, až jim zkušená ruka vyšívačky vdechne svůj život. A protože má paní Věra oči i srdce dokořán, při pohledu na její výšivky pocítíte „korálky rosy na hedvábném lístku kontryhele“, rozpomenete se na „obnažený kámen Bílé hory, jenže v létě rozkvetl elegantním hvozdíkem bradatým“ a seznámíte se s příběhy, kde „líbezná vůně sušených herbiček line se ženám ze šatů a vlasů …“ A vy máte pocit, že vám kdosi hodně blízký našeptává skrze její výšivky a vyprávění příběhy, které jste snad kdysi dávno sami zažili.

V domácnosti Horákových je stejně čilo jako ve včelích úlech umístěných v malém ovocném sadu u domu. A přesto, když se zadíváte na starou hrušeň skrze bílé vyšívané plátýnko v okně, napadne vás, že nad přirozeně pěstěnou zahradou i domácností se jako ochránce vznáší bělounký závoj s jemnou výšivkou, skrze který ven i dovnitř proniká jen blahodárný klid…