Aby paneláky neztratily důstojnost

Prognózy, že z panelákových sídlišť se stane sociální bydlení, dokonce ghetta nebo slumy, se naštěstí nepotvrdily. Na sídlištích stále bydlí třetina obyvatel, prostory mezi domy zarůstají zelení, paneláky se opravují, zateplují, přestavují. Většinou ale živelně, bez jasné koncepce či odbornosti.

Jen malá část obyvatel si mohla dovolit po roce 1990 opustit sídliště a splnit si svůj sen o rodinném domku, i když se doslova roztrhl pytel s firmami, které zaplavily republiku satelity a nabízely typové domy na klíč. Navíc – jak se brzy ukázalo – nové satelity se staly mnohem větším nešvarem než paneláky. Soubory bez urbanistické a architektonické hodnoty, bez logické návaznosti na starší zástavbu a bez známky ducha, si vysloužily názvy jako „podnikatelské baroko“ nebo „šmoulí domky“. Vedle nich mají zavrhované paneláky se svojí geometrickou střízlivostí ještě vysokou míru kultivovanosti. Společnost si brzy uvědomila, že bourat paneláky není vhodné řešení. Mají sice mnohé technické závady, dispozičně neodpovídají potřebám současné rodiny, ale socialistické šetření na materiálech naštěstí nešlo na úkor statiky. Panelákům rozhodně nehrozí ztráta stability, a pokud budou odborně opraveny, aby nedocházelo ke korozi výztuže, jsou takřka nezničitelné. Panelovou výstavbu vnímáme jako synonymum pro totalitní výstavbu, ale její počátky spadají do doby mnohem dřívější. O zjednodušení výrobních procesů se přemýšlelo už v poslední třetině 19. století. Majitel stavební fi rmy Frank Bunker Gilbreth se snažil o nejrychlejší způsob stavění a přišel na to, že cihly jsou příliš malé. Podle některých historiků domy z betonových dílců vymyslel funkcionalista Walter Gropius, podle jiných je vynálezcem panelů už Tomáš Alva Edison (jeho technologií bylo počátkem 20. století postaveno sídliště dělnických domků v Americe). U nás se postavilo několik experimentálních dvojdomků (z panelů vyráběných přímo na stavbě) za druhé světové války ve Zlíně, kde byl od roku 1940 zahájen vývoj panelů firmou Baťa. Myšlenka sídlišť jako zdravého bydlení v zeleni se objevila s avantgardní architekturou, rozbitím klasických městských bloků chtěli architekti dostat mezi domy dostatek prostoru, vzduchu, slunce a zeleně. První sídliště postavená s využitím prefabrikace a panelů (Solidarita nebo Invalidovna v Praze) měla svoji architektonickou i lidskou hodnotu, teprve s masovou výstavbou gigantických souborů v 70. a 80. letech ztratila sídliště lidské měřítko a lidé se v nich začali cítit neosobně, ztraceně. Není divu, že pokud měli možnost, dávali přednost bydlení v klasické městské zástavbě. Profesor Ladislav Lábus v jednom z rozhovorů říká: „Když jsem viděl první panelové domy s šestimetrovým rozponem na Invalidovně a Novodvorské, připomínalo mi to Felliniho filmy, cítil jsem se jako v moderní Itálii. Naše generace teď paneláky nesnáší, zvykli jsme si je zatracovat. Problém paneláků však nespočívá ani tak v jejich architektuře jako v technickém stavu, ve špatném dispozičním řešení bytů, v nedostatečné tepelné a zvukové izolaci. Regenerací se však mohou dostat na úroveň, která naše postoje změní.“ Částečným zahuštěním drobnějšími stavbami (například chybějící služby) a doplněním vhodnými společenskými aktivitami se mnohá sídliště oživila a zbavila anonymity, lidé se začínají s prostředím svého domova ztotožňovat.

KOMPLEXNÍ POHLED NA PŘESTAVBU 
Revitalizace panelových domů a celých sídlišť se rozjela ve velkém. Bohužel mnohé úpravy jsou živelné, neodborné, stavebně a ekonomicky nepromyšlené, takže ani po dokončení oprav dům nesplňuje současný standard, často ani technické normy. Jako problém se u velkých domů ukázalo družstevní nebo osobní vlastnictví, protože celkovou přestavbu musí schválit velký počet – často nepoučených nebo nepoučitelných – uživatelů. Mnohé jen dílčí úpravy se pak stávají kontraproduktivní, z hlediska stavební fyziky zcela nevhodné. Zateplí se například pouze severní štítové stěny a vymění stará okna za těsná s izolačním zasklením, takže výsledkem jsou jen minimální tepelné úspory, zato obvodový plášť s tepelnými mosty a následnou plísní v bytech. (Nesmyslnou a nekomplexní přestavbou navíc uživatelé přijdou také o státní dotaci.) Rakouský architekt Alexander Mandic, který v Praze řídí pobočku vídeňského ateliéru ATW architekti, navrhuje přestavby panelových domů zásadním způsobem: „Při rekonstrukci zůstane z původní stavby vlastně jen holá konstrukce, do níž vsazujeme zcela nové domky. Každý byt bude zvukově dostatečně izolovaný nejen novou konstrukcí celé podlahy, ale také zvukovou izolací stropů a příček vzájemně oddělujících jednotlivé byty. Vnitřní příčky se přizpůsobí nově navrženým dispozicím, dáváme přednost volně otevřeným prostorům s prosklenými posuvnými stěnami. Díky bohatému prosklení příček dostáváme druhotně denní světlo i do koupelen nebo vstupních předsíní, byt bude světlý a prostorný, navíc se volnější dispozice lépe přizpůsobí případným změnám v životě rodiny. Na fasádách se změní nejen plášť s tepelnou izolací, ale objeví se na nich také nové typy balkonů, předsazené skleněné stěny s funkcí zimní zahrady. Chceme dostat do bytů co nejvíce světla, plně prosklená jižní fasáda přijímáním pasivní solární energie v zimě byty i vyhřívá a šetří náklady na vytápění. Jak u rodinných, tak u bytových domů jde především o kvalitní a ekonomické bydlení.“

 

Doporučuje Ing. Jiří Bureš, 
ředitel KASTEN s.r.o. 
Příklad realizace podlahy lodžie z keramické slinuté dlažby. Podklad pod dlažbou je tvořen vrstvou z hydroizolační stěrky. V koutových a přechodových partiích je nezbytné použití pružných pásek. Spádová vrstva je tvořena betonovou mazaninou (cementovým potěrem), jejíž charakteristika odpovídá normě ČSN 74 4505. Při návrhu a realizaci nášlapných vrstev nelze opominout dilatační prvky, ale také eliminaci tepelných mostů, viz ČSN 73 0540-2. Tento způsob realizace je jedním z nejrozšířenějších při obnovách nášlapných vrstev lodžií. 

Umístění předokenního typizovaného sušáku je jedním z mnoha způsobů, který vhodným způsobem doplňuje obnovu obvodového pláště objektu. Montáží certifikovaného prvku lze zabránit jakémukoliv budoucímu neodbornému zásahu do nové fasády.

NE KAŽDÁ PŘESTAVBA PANELÁKŮM SLUŠÍ 
Šmoulí výstavba rodinných domů se bohužel stala inspirací i pro některé přestavby panelových domů. Se zateplováním fasád a nástavbou dalších pater se investoři snažili panelák ozvláštnit, změnit k nepoznání, proměnit ho na tradiční činžák se šikmou střechou, anebo dokonce na obří venkovskou chaloupku. Je to podobná snaha, jako když si sedmdesátiletá dáma začne hrát na mladého „diblíka“. Vrstvou barviček na fasádě a nalepením dlouhých řas nebude vypadat na dvacet. Jen získá nedůstojný vzhled. Ani panelákům falešný věk nebo parodie nesluší. Měly by pravdivě přiznat jak svoji konstruktivistickou podstatu, tak i dobu přestavby či nástavby. A pokud se mají zásadně měnit, pak citlivě ke své původní podobě a s pohledem do budoucna, nikdy zpátky do historie. Aby změny byly k lepšímu, ne trapně komické. Do galerie fotografi í jsem vybrala nejtypičtější špatné příklady, jak by se s paneláky zacházet nemělo. Přistavět jim sedlovou nebo dokonce mansardovou střechu považuji za vysmívání se obyvatelům sídlišť. Výmluva stavebních fi rem, že do nové ploché střechy bude zase zatékat, je (v době kvalitních izolací a moderních technologií) stejný nesmysl, jako kdyby vám lékař tvrdil, že angína nebo spála (v době antibiotik) nejde vyléčit. Nástavbám v moderním duchu a architektonické kvalitě nepřejí ani některé stavební úřady. Příkladem může být realizovaná nástavba panelového domu v brněnské Bystrci. Navrženou nástavbu s plochou střechou, pro paneláky charakteristickou a přirozenou, místní regulativy paradoxně nepřipustily, požadovaly střechu sedlovou nebo mansardovou. Přesto se autorce, Markétě Veselé z ateliéru Maura, podařila přestavba, která panelák neironizuje,ani z něho nedělá sentimentální chaloupku. Sedlová střecha byla vizuálně potlačena předsazenými arkýři v kontrastním barevném provedení, které nejenže umožnily rozšíření dispozice, ale také vytvořily terasy s krásným výhledem do přilehlých lesů pro nové byty v 6. podlaží. Na celkovém výrazu objektu se kromě návrhu nové střechy výrazně projevuje také řešení obvodového pláště.

TO NEJLEPŠÍ NAKONEC 
Největší radost mi udělala přestavba panelového domu v Rimavské Sobotě podle projektu slovenského ateliéru gutgut (autoři Roman Halmi, Peter Jurkovič, Lukáš Kordík, Števo Polakovič). Proměna na bytový dům současného standardu s nájemnými byty je nenápadná, velmi citlivě reaguje na své okolí. Koncepce rozehrává fasády jen drobnými změnami okenních otvorů a přidáním balkonů. Nástavba 9. podlaží charakter domu nemění, přitom poskytuje mezonetovým bytům příjemné střešní terasy. V přízemí je recepce, malá kavárna, fi tness a dostatek úložných prostorů. Z obyčejného paneláku se jednoduchými prostředky stala kultivovaná moderní architektura s komfortním bydlením, aniž by na sebe poutala pozornost barvami či jinými excesy. Závěrem si dovolím ještě jednou citovat architekta Ladislava Lábuse: „Klidné prostředí, výhledy do zeleně nebo na město se mohou stát příští výhodou sídlišť. Názory na atraktivnost obytného prostředí se totiž vývojem života společnosti podstatně mění. Není to tak dávno, kdy v centru Prahy bydleli jen staří lidé nebo umělci, studenti. Bohatší rodiny se stěhovaly do komfortních nových domů na okraji, na Letnou, na Babu. Všechno se obrátilo s možností vytápět staré domy plynem, postupným mizením starého světa a přesycením moderní architekturou spojovanou se sídlišti. Dnes je bydlení v centru zase módní, v nelibosti jsou paneláková sídliště. Ale za pár roků může být všechno zase úplně jinak.“ Paneláková sídliště mají šanci stát se hodnotným prostředím pro bydlení, když se k nim bude přistupovat rozumně, odborně a s pohledem do budoucnosti delším než jen na několik nejbližších roků.

 

Datum vydání: 17. 6. 2015

Edit: Pěkné Bydlení