Moderní kuchyň pod starou cihlovou klenbou
Některé kuchyně navzdory své vysoké funkčnosti poněkud studí, nezvládají roli centra domova. To ale neplatí o kuchyni, kterou vám představujeme. Přestože se nachází ve staré venkovské chalupě, v malé vesnici na Vysočině, nezůstává z pohledu funkčnosti ani designu nic dlužna pojmu ‘moderní’. Navíc vydechuje příjemnou atmosféru. Možná je to tím, že si v ní rozumějí různé generace kuchyňského vybavení i různorodé materiály. Velkou zásluhu na konečném výsledku má i celá řada dobrých nápadů.
Vyjeli jsme sice za kuchyní, ale nakonec všechno dopadlo jinak. Na místě jsme totiž zjistili, že kuchyň nemůžeme vytrhnout z kontextu domu, který prodělal náročnou rekonstrukci, že prostě nejde nezmínit se o zahradě, kde zrovna kvetla řada trvalek a letniček různých barev a kde intenzivně voněly popínavé růže a zimolez, ani že nelze pomlčet o místě, kde v rybníku předváděli skok do výšky pstruzi. Tak jsme nakonec přidali i trochu životopisu chalupy, zvláště posledních dvou desetiletí, kdy se podrobila přestavbě, a jejího okolí.
BYL TO STARÝ BARÁK
Dům už hodně pamatuje. Stavěl se okolo roku 1935 z kamene a cihel, tak jak se tenkrát v tomto kraji stavělo, aby se ušetřilo. Před dvaceti lety, když majitelé Milda s Vlastou přistoupili k přestavbě, dům už neměl svoji původní podobu. Jeho dispozici tvořila kuchyň, obývák, dva malé pokojíky, a dokonce nechyběla ani koupelna a splachovací záchod, ale do moderního bydlení měl daleko. Jeho proměna trvala dvě celá desetiletí. Na otázku, co všechno bylo třeba v domě rekonstruovat, se Milda směje: „Nevíš, co jsem tady tak dlouho vlastně dělal?“ obrací se s řečnickou otázkou na manželku Vlastu a sám si odpoví dá: „Byl to starý barák, v podstatě se muselo předělat všechno. Elektrika, voda, septik… Hodně jsme změnili dispozici přízemí. Ze staré koupelny se udělala šatna.“ Tím ale vše zdaleka nekončilo. Celé jedno léto trvalo, než se vyklidila půda, kam se padesát let kromě sena ukládaly i nejrůznější věci, které sice nikdo nepotřeboval, ale co kdyby jednou možná… Znáte to. Do půdních prostor se pak situoval prostorný obývací pokoj, dva dětské pokoje, ložnice a WC. Samozřejmě nemohla chybět spojnice přízemí s podkrovím, která má v tomto případě podobu dřevěného schodiště. Další tři roky se kromě jiných prací jezdilo po okolí a hledaly se kameny vhodné ke stavbě podezdívky a sloupků plotu. Mohly se sice koupit štípané, ale to by přece nebylo ono! Metamorfózy jednoho venkovského stavení ale v tom to bodě stále ještě nekončí. Kozí chlívek se přestavěl na malou společenskou místnost, která se jmenuje po poslední obyvatelce chlívku – koze Líze, která má na stěně vydařenou bustu z lipové ho dřeva, Lízárna. Ve stejném křídle domu byl vybudován údajně první vinný sklípek na Vysočině. Kapitolu samu pro sebe představuje rybník: „Jeden rok se hledaly kameny, druhý rok se jimi vykládalo dno rybníka,“ říká Milda a dodává: „Ještěže mám kamarády.“
Z DVORKU ZAHRADA
K nepoznání se změnila zahrada, kdysi dvorek, který od rána do večera patřil slepicím. Ty jsou dnes už dávno vyhoštěny a dvorek se proměnil v okrasnou zahradu, která teď slouží výhradně lidem. Většinu její plochy kryje anglický trávník. V roli okrasných prvků našly uplatnění žulové kameny, tak typické pro Vysočinu, a psí víno, které se pne po dřevěné stodole a nejkrásnější je na podzim, kdy jeho listy získají červenou barvu. Vzhled zahrady dotvářejí záhony letniček a trvalek, doplňky v podobě kamínků, starých hrnců na povidla v roli květinářových krytů a další nápadité maličkosti. Přechod z exteriéru do interiéru představuje terasa z masivu ořešáku.
CIHLY TO VYHRÁLY
Vyvrcholení rekonstrukce však představovala přestavba kuchyně a obývacího pokoje v jeden centrální obytný prostor. Odstraněnou příčku z vepřovic nahradila z důvodu zachování potřebné statiky kovová traverza, kterou byl klenutý strop „podvlečen“. Hodně času ale zabralo řešení dilematu, jakou podobu bude mít klenutý strop. „Já jsem ho chtěl otlouct a nahodit,“ říká Milda. Svůj názor ale neprosadil, protože zbytek rodiny – Vlasta, syn Lukáš a dcera Bára – byl pro jiné, i když po všech stránkách náročnější řešení. „Chtěla jsem, aby na stropě byly přiznané cihly, které jsou velmi zachovalé,“ vzpomíná Vlasta. Tato varianta sice získala většinu, ale vůbec ji nebylo snadné realizovat, přestože se zapojili všichni členové rodiny a kamarádi dětí i rodičů. Strop se nejprve otloukal kladivem a pak se dočisťoval pomocí drátěných kartáčů na vrtačce. Odnesly to tři vrtačky a jeden vysavač, s jehož pomocí se odstraňoval prach.
Kvůli nové dispozici se opět dělaly nové rozvody, v pracovní části kuchyně se položilo teplovodní podlahové vytápění. V souvislosti s instalací krbové vložky bylo třeba provést i úpravu komína, na což dnes manželé vzpomínají s úsměvem: „To přišel specialista na krby, podíval se na komín a řekl, že tady krbová vložka teda nepůjde. Tak jsme mu vysvětlili, jak si to představuje me, že to chce jen zkrátit komín a do něj pak vložku zapustit, podíval se na nás a řekl, že když tomu tak dobře rozumíme, ať si to uděláme sami. Tak jsme si krbovou vložku s průduchem do podkroví udělali sami.“
SOUHRA STARÉHO S NOVÝM
Dispoziční řešení centrálního obytného prostoru, prakticky všechny nové kusy nábytku, materiálové řešení, opláštění krbové vložky a konečné doladění kuchyně navrhl Lukáš, který je v současnosti studentem liberecké fakulty architektury a umění. Co se týče dispozice, kuchyň je nenásilně rozdělena na tři části. První tvoří pracovní kuchyň, další zóna patří jídelně, na niž navazuje část plnící roli obývacího pokoje. Od jara do podzimu je obytný prostor rozšířen ještě o terasu, na kterou je přístup francouzským oknem.
Kuchyň má zelenočerné ladění. Černá se jen tak „neokouká“, zvolená svěží zelená ji vhodně doplňuje a obě barvy si rozumějí s cihlově červeným stropem. V části místnosti, která patří pracovní kuchyni, je položena matná černá dlažba. Původní záměr byl však jiný. „Chtěli jsme betonovou stěrku, ovšem fi rma, kterou jsme si na ni objednali, ji dělala dvakrát, ale v obou případech to nestálo za nic. Nakonec jsme to vzdali a místo stěrky zvolili matnou čtvercovou dlažbu s protiskluzovou úpravou,“ vysvětluje Lukáš.
Co se týče výrobního materiálu, světlé části kuchyňské sestavy jsou vyrobeny z multiplexu. Dubová dýha, která tvoří jeho povrchovou úpravu, koresponduje s dubovou podlahou. „Mám rád tenhle materiál. Je hezký, relativně levný, a i kdyby do něho natekla voda, nic se mu nestane,“ vysvětluje Lukáš poměrně neobvyklou volbu. Ani materiál ukrytý pod černou fólií se běžně nepoužívá k výrobě nábytku. V tomto případě se jedná o šalovací překližku – z níž se jinak vyrábějí formy na vylévání betonu. Zeď je obložena kalibrovanými obkladačkami. Poměrně složité bylo najít vhodný černý materiál na pracovní desku. „Na české žule nebo jiném kameni je rozpoznat složení – jednotlivá zrnka kamene, a proto jsem volil černou čínskou žulu, která je na pohled kompaktní,“ vysvětluje Lukáš. Navíc je podle jeho slov velmi tvrdá, takže nehrozí poškození.
VARNÉ CENTRUM
Velmi zajímavě je vyřešeno varné centrum, které tvoří dva letité (padesátku už mají zcela určitě za sebou) kuchyňské sporáky na dřevo a uhlí. Ten po pravé ruce byl repasovaný a je v denním provozu. Důvodem, proč se v kuchyni ponechal, je jeho vzhled, ale i to, že v žádném moderním spotřebiči, přestože mají x funkcí, se podle názoru Vlasty, ale i všech členů celé rodiny, neupečou tak dobré buchty jako v těchto kamnech, když tam přiložíte nějakou tu štěpinku. Sporák dvojče už byl u sousedů vyřazen z provozu, čekal ho pouze odvoz do šrotu. Nakonec posloužil jako ulita vestavné elektrické troubě a plynové varné desce Gorenje. Oba staronové spotřebiče mají velmi zajímavý vzhled a jejich historická cena nic neubrala jejich funkčnosti.
Osvětlení kuchyně zajišťují závěsná svítidla vyrobená Lukášem.
DVAKRÁT NEVSTOUPÍŠ DO STEJNÉHO DOMU
Jídelní část místnosti tvoří prostorný stůl. Vejde se k němu přinejmenším osm lidí, aniž by lokty strkali do sousedova talíře. Deska stolu je vyrobena z olšového dřeva, aby se stůl mírně odlišil od dubové podlahy, nohy jsou kovové. Osvětlení jídelního stolu zajišťuje industriální svítidlo. Sezení tvoří tonetky a jiné židle pocházející opět z nejrůznějších zdrojů.
Na celé místnosti je zajímavá nejen souhra starého s novým, ale i kombinace materiálů a barev. Například kov se objevuje nejen na traverze, nohách stolu, ale je jím oplechována i krbová vložka. Také dveře, které se používají většinou v supermarketech, mají povrch z pozinkované ho plechu. V kombinaci s dubovými zárubně mi zhotovenými na zakázku tvoří designovou komponentu obytného interiéru. Zbytek vybavení představuje nábytek, který již někde někdy byl odepsán, ale po repasování nejenže plnohodnotně slouží dál, ale i zdobí.
Dům se ale vyvíjí dál. V době naší návštěvy Lukáš dával dohromady stěnu pro všechno – na knihy, televizi a další elektroniku i spoustu dalších věcí, bez kterých se každodenní život neobejde. Tento kus nábytku sám navrhl i vyrobil. Milda zase plánoval výměnu střešní krytiny a možná výstavbu sauny.
Říká se, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Možná to v některých případech platí i o některých domech…
Lukáš Holub, student fakulty architektury a umění v Liberci, autor projektu kuchyně a nového vybavení
„Předně musím poděkovat rodičům za odvahu nechat realizovat mé nápady, a hlavně za jejich pracovní nasazení při rekonstrukci, kdy si velký objem prací dělali svépomocí. Dalo by se říct, že se přestavba spodních místností řídila pravidlem žít a nechat žít.
Došlo sice k vybourání příček, ale ve většině případů se použily materiály typické pro místní vesnické stavení – dřevo, kov a kámen. Zařizovací předměty jsou z velké části převzaty z původního interiéru, jednak aby se zachoval původní duch, ale i proto, že jsou to jednotlivě pěkné kousky nábytku, které tvoří dohromady příjemný kontrast.“
Alena Vondráková
Foto: Jaroslav Hejzlar
Datum vydání: 30. 1. 2021