Dům zaparkovaný u řeky

S termínem průmyslová zóna se většinou pojí představa měsíční krajiny s nevzhlednými budovami, komíny chrlícími oblaka dýmu, s nepříjemnou zvukovou kulisou řevu motorů nákladních automobilů, to vše zahalené neprodyšným oblakem prachu. V žádném případě si ji nespojujeme s příjemným prostředím. Objevili jsme však stavbu vyvracející i kamenná dogmata.

Kousek od centra Liberce, na břehu říčky Lužická Nisa, ale přece jen v katastru průmyslové zóny, stojí zajímavá stavba. Při prvním pohledu na ni se dostaví pocit, že se díváte na velký hausbót inspirovaný vzhledem parníku. Ve skutečnosti však jde o malou administrativní budovu obchodní společnosti ERMEG, která před rokem získala titul Stavba roku Libereckého kraje roku 2010. Přestože nereprezentuje klasický rodinný dům, hodně vypovídá o bydlení i životním prostředí a dokáže nabídnout inspiraci i při vybavování obytného prostoru.

INSPIRACI POSKYTLA ŘEKA

Uplynulo již několik let od chvíle, kdy prof. ing. arch. František Sedláček, který od roku 1969 do listopadu 1989 působil v ateliérech nejen v nejrůznějších zemích, ale i světadílech, přijal zakázku na vypracování projektu víceúčelové stavby, která měla nabídnout administrativní a ubytovací prostory. „Pana profesora inspirovala řeka. Když uviděl stavební pozemek, vedle kterého teče řeka, tak u ní zakotvil loď,“ usmívá se ing. arch. Petr Stolín, kterého si spolu s ing. Stanislavem Staňkem autor projektu přizval na pomoc, a pokračuje: „Pan profesor pobýval celý život ve světě, a tak neznal místní poměry. My jsme měli spíš poradní hlas, a když zemřel, dohlíželi jsme, aby jeho myšlenka nebyla zničena, ale aby přežila.“

Z balkonů vybíhajících z terasy je příjemný pohled na řeku.

NEBYLO TO SNADNÉ

Budova připomínající parník má délku 45 m a šířku 8 m. Jde o klasickou zděnou masivní stavbu. Obvodové zdi jsou z velkorozměrových tvárnic bez zateplení. Mezi obvodovými zdmi, což jsou jediné nosné elementy, je napnuta železobetonová deska. Tímto způsobem vznikly flexibilní a variabilní halové prostory. Fasádu tvoří obklad ze sibiřského modřínu, který nevyžaduje žádné ošetření, a tak přirozeně stárne. Ubíhající čas mění pouze jeho barvu. Uchovat myšlenku pana profesora nebylo snadné. Potíže však v tomto případě nepůsobil, jak je u projektů originálních staveb u nás téměř zvykem, stavební úřad. Schvalování projektu proběhlo celkem hladce, byla zavržena pouze vysoká dřevěná stěna, která měla uzavřít prostor mezi stavbou-parníkem a sousedící skladovou halou. „Stavba přinášela každodenní boj se stavbyvedoucími. Když jsme ji ale dokončili a boj byl u konce, uvědomili jsme si, jak je tady krásně, a tak jsme tu zůstali. Prostory v prvním patře, které měly sloužit původně k ubytování zahraničních klientů majitele, jsme přetvořili a nyní je využíváme jako ateliér,“ vysvětluje Petr Stolín motiv na pohled nepochopitelného přestěhování ateliéru z centra Liberce do jeho průmyslové zóny.

Jako úložné prostory v pokojích slouží jednoduché police a pojízdné věšáky.

DISPOZIČNÍ ŘEŠENÍ

Co se týče dispozičního řešení, v přízemí jsou umístěny administrativní prostory – kanceláře, zasedací místnost a nutné vybavení, jako je sociální zařízení pro zaměstnance, záchody, server, sklad, domovní technika, garáž a další. První patro má zcela jiné poslání i ráz. Představuje variabilní a flexibilní jednotku, jejíž využití se může měnit podle aktuálních potřeb firmy. Jak již bylo zmíněno, v současnosti je využívá ateliér ing. arch. Petra Stolína. Nic však nebrání tomu, aby se v případě potřeby rozšíření firmy majitele proměnily v kanceláře. Na patře se nacházejí celkem čtyři místnosti, do kterých je přístup jak z chodby, tak i z ocelové terasy s balkony ovinuté okolo celého domu, tři toalety a dvě koupelny. Jelikož jde o ubytovnu, balkony jsou společné a pokojíky propojené. Balkony orientované směrem k řece nabízejí od jara do podzimu uklidňující pohled do záplavy zeleně a na proudící Lužickou Nisu. Výjimku představuje období povodní. Jde sice v tomto místě o „hodnou řeku,“ která ani v době záplav nevystupuje z koryta jako jiné toky v kraji, ale i jí prudké deště změní výraz. První patro objektu má ale ještě jednu část využívanou od jara do podzimu, a to terasu, zelenou střechu přízemí s image zelené louky; pro architekty představuje obývák pod širým nebem. Její povrch tvoří porost srhy, psárky, ovsík a další luční trávy. Zelená terasa je ozdobena zbytkem artefaktu díla bratří Jana a Petra Stolínových. Naprosto různorodé hmoty si neubližují. Naopak. Přímo hradbu tvoří na terase vzrostlý rákos. Se zelenou střechou se původně počítalo i na patře, ale vzhledem k tomu, že by nebyla využita, od tohoto úmyslu se ustoupilo.

ABY TO NEBYLO JAKO OD ARCHITEKTŮ

Přestože v produktivním věku většinu dne trávíme v zaměstnání, mnozí z nás nedokážou své pracoviště zbavit strohé uniformity. Ateliér v domě-parníku dokazuje, že pracovní prostředí nemusí zcela zahltit počítače a papíry, i když ani ty zde s ohledem na charakter práce nemohou samozřejmě chybět. Kromě nich je tady ale řada dalších věcí, které obvykle tvoří výbavu obytných prostor. „V ateliéru pouze nepracuji, ale i žiji, a proto pro mě představuje polyfunkční místnost. Ve dne je to ateliér, jednací místnost, kuchyně, jídelna, místo odpočinku; poslání místnosti se mění podle času a situace,“ vysvětluje architekt. Jednu z dominant místnosti představuje kout s profesionálním mlýnkem a kávovarem, kde se připravuje káva, která svojí vůní i chutí připomene italské kavárničky. Káva zde má svůj kult, bez ní by to v ateliéru prostě nešlo. Co se týče vybavení, kromě pracovních stolů a subtilní nerezové kuchyňské linky pochází většina věcí z IKEA. „Nic proti ní nemám, nabízí i pěkné a funkční věci. To, že si ji může koupit téměř každý, neznamená, že je něco špatně. Sám lidem často rozmlouvám zbytečně drahé věci,“ zastává se architekt nabídky severské firmy. Shodujeme se na tom, že dnešní design – kromě toho, že je předražený, často připomíná spíše jeho parodii. Nezdá se vám občas, že je to s ním jak v té pohádce o nahatém králi, kterému všichni chválili krásné šaty?

Pracovní a „ikeácké“ vybavení doplňuje nábytek a předměty, které už něco pamatují, ale s moderním vybavením si dokonale rozumějí a doplňují ho. „Snažíme se, aby to nevypadalo jako od architektů. Všechny předměty zde mají nějaký příběh,“ s úsměvem vysvětluje kolegyně Petra Stolína ing. arch. Alena Mičeková a pokračuje: „Stůl, který používáme ke stolování i k jednání, je prototyp stolků do jedné kavárny, které se ale nikdy nerealizovaly. Putuje s námi z místa na místo, přenášíme ho jako kočka koťata.“ Petr Stolín k tomu dodává: „Nechceme se obklopovat plevelem, jde o věci, které mají nějakou hodnotu. Třeba křeslo po babičce, na kterém jsem jako malý kluk skákal jako na trampolíně. A stejné je to s lodním kufrem po mamince, loutkou čarodějnice apod. To vše dohromady navzdory betonovým zdím a stropu i kovovým dveřím vytváří maximálně útulný prostor. Ve stejném stylu jako ateliér jsou vybaveny i ostatní místnosti sloužící k pobytu mimo hlavní prostor. Opět IKEA a retro kousky. Najdete zde minimum nábytku – ten kromě lůžek představují především police a pojízdné věšáky. „ Snažím se neobklopovat se zbytečnými věcmi, žít co nejúsporněji, a také architekturu dělat tímto stylem,“ vyznává se architekt.

Ateliér není zařízen ve strohém pracovním stylu, ale i vybavením a doplňky, které se obvykle využívají v obytných interiérech.

PRVNÍ KROK K ZÁCHRANĚ LESOPARKU

Vraťme se však k exteriéru stavby a jejímu zakomponování do prostoru. Autor projektu stavby připomínající parník měl záměr vytvořit jednoduchou a klidnou budovu elegantní architektury vysoké kvality, která nechce okolí ovládat, nýbrž s ním splynout. Přál si, stejně jako jeho spolupracovníci, kteří pak jeho myšlenku udrželi při životě, vrátit život do zeleného pásu podél Lužické Nisy. První krok ke kultivaci a revitalizaci někdejšího lesoparku, který po desetiletí sloužil jako smetiště (stejně jako jsou doposud využívány vedlejší pozemky), se vydařil. Za to si dům-parník určitě zaslouží zlato, které získal.

Alena Vondráková, foto: Jaroslav Hejzlar

Datum vydání: 18. 7. 2020

Edit: