Ateliér z pekárny

Bydlení v centru Prahy, na komfortní ploše, a přitom za přijatelnou cenu. Zdá se to jako požadavky snílků, kteří nestojí nohama na zemi. Přesto je něco takového možné, i když to vyžaduje trochu kreativity. Pak stačí najít pekárnu na prodej a nastoupit na cestu plnou dobrodružství.

Dobrodružné cestě za vysněným bydlením v centru Prahy se klientka Radka naštěstí nebránila. Nejen proto, že jiná šance, jak naplnit požadavky lokality v centru metropole, velkorysé plochy a přijatelné ceny, v podstatě neexistuje, ale i proto, že prostor od počátku sliboval neobyčejný výsledek. Architekt Andrej Páleš a projektový manažer Daniel Lavička tvoří už několik let spolehlivý tandem, který se mimo jiné zabývá konverzí nebytových prostor. Ve vhodnou chvíli našli inzerát na prodej bývalé pekárny v suterénu činžovního domu nedaleko Václavského náměstí. Dobrodružství mohlo začít…

PŘESTAVBY NA PŮL CESTY

„Původní stav odpovídal víc než 30 let opuštěné provozovně. Prostor za sebou měl viditelně i několik pokusů o přestavbu, ale nic nebylo dotažené do konce a zásahy byly nekoncepční. Například z jednoho rohu dnešního obývacího pokoje jsme odstranili provizorní sprchový kout, zatímco z protějšího rohu toaletu,“ vzpomíná na původní stav Daniel Lavička.

NÁSTRAHY SUTERÉNU

Volbu stavebních postupů velkou měrou ovlivnila pozice bytu pod úrovní ulice. „Suterénní prostor má mnoho specifik. S některými je třeba naučit se žít, jiná lze vyřešit technickými prostředky a další lze využít a povýšit na příležitost. Například problém vlhkosti je řešen tak, že ke zdem, které jsou pod úrovní ulice, byla přizděna předstěna a prostor mezi starou a novou zdí je odvětráván. Stejný postup byl zvolen i u podlah. Toto řešení jednak udržuje dobré klima v bytě, ale také pomáhá celému domu tím, že odvádí přebytečnou vlhkost z původního zdiva a podloží,“ popisuje Andrej Páleš.
Poloha v suterénu také striktně předurčila budoucí dispozici. Téměř všechny stěny totiž byly nosné a musely být zachovány. Pokud jde o stavební materiály, autoři volili konzervativní přístup. Na stěnách jsou klasické vápenné omítky, jaké by použili stavebníci na konci devatenáctého století, kdy byl dům postaven. Obklady a dlažby byly volené s podobnou myšlenkou, formát i design dlažby odpovídá cementové dlažbě, která tu pravděpodobně byla původně, pouze je vyrobena současnými technologiemi. Dřevěná masivní dubová podlaha pak přispívá k pocitu útulnosti.

DUCH MÍSTA

Vznik projektu i jeho realizaci po celou dobu provázel respekt. „Zejména respekt k tvaru prostoru danému klenbovým nosným systémem. O velikosti a řazení jednotlivých částí bylo rozhodnuto před víc než sto lety. Pokud chcete udělat příčku, nabízí se jen několik míst, kde tak lze učinit, aniž by byl narušen genius loci. Takže vyřešit bylo víceméně potřeba jen to, jak v tomto prostoru žít,“ říká Andrej Páleš.

PODŘÍZENO SVĚTLU

„Hned v počátku jsme společně s klientkou dospěli k myšlence, že obytný prostor by měl mít velkorysou společenskou zónu, která vznikla spojením velké kuchyně, jídelny a obývacího pokoje,“ říká Daniel Lavička. V prostoru daném klenbami a nosnými stěnami se pak rozmístění jednotlivých funkcí řídilo podle denního světla. „Obývací pokoj má tři okna na dvě světové strany a dopadá sem mnohdy víc denního světla než v průměrném bytě. Ložnice má čtvrté okno. Kuchyň a jídelna ustupují hlouběji do domu, ale stále jsou součástí téhož prostoru a stále je z nich možné dohlédnout na dvůr. Koupelny jsou situovány v tmavých místech dispozice – klientka se smířila s tím, že nebudou hned vedle ložnice,“ popisuje architekt. Kromě přirozeného světla má každá místnost atmosférové osvětlení plus světlo centrální – kvůli úklidu. V celém bytě jsou dva světelné okruhy, jeden pro lampičky v zásuvkách, druhý na sloupech. Jednotnou světelnou atmosféru v celém prostoru lze tedy vytvořit dvěma vypínači. U vstupních dveří se nachází vypínač centrálního osvětlení, což je velmi praktické.

Text: Kateřina Nová
Foto: Richard Dvořák

Datum vydání: 8. 10. 2019

Edit: Andrea Moudrá