Hezky tam strašilo

Některé kousky nábytku pocházejí z bazaru, jiné z IKEA, něco jsme zdědili. Poměrně drahé bylo vytvoření patra pro spaní se schůdky a dveřmi z plexiskla a také některé lampy. Na jejich výběru jsme si dali záležet.

Malý byt v centru Prahy má bohatou rodinnou historii. Původně byl přenechán babičce, která v padesátých letech minulého století zůstala sama. Krásný dárek v centru Prahy, navíc s malým nájmem…

Nejdřív se ale musel upravit pro bydlení. Původně byl totiž součástí rozlehlého měšťanského sídla, které zabíralo polovinu patra celého domu. Nejspíš se jednalo o kancelář, měl dveře do obou sousedních pokojů, ale samostatný vchod. Místnost o rozloze zhruba 35 metrů čtverečních tehdy získala přepážku z dřevotřísky. Vznikly tak kuchyňka a pokoj, předsíň a koupelna. Babička v tomto bytě žila čtyřicet let a měla ho moc ráda. Klidný výhled do dvora se zasklenou pasáží pod okny, všude blízko, na nákupy i do knihovny, často za ní přicházely návštěvy. Později tu bydlel syn, po něm jsme byt převzali my, postarší manželská dvojice. Taky jsme ho měli rádi, byl pro nás pevně spojený s úžasnou a vlídnou babičkou. Přece jen jsme se ale rozhodli, že provedeme změny, i když se jednalo o byt nájemní a tušili jsme, že se nám to nevyplatí.

ZMĚNA DISPOZICE
Myslela jsem, že odstraněním přepážky získáme pocit většího prostoru. Dvě okna jsou přece víc než jedno a kromě toho tu byly vysoké stropy. Tak jsme se do toho pustili. Naštěstí v té době probíhala kompletní rekonstrukce celého domu, s ní se „svezla“ i nová koupelna. Zbyla tedy malá předsíň s koupelnou a jedna místnost ve tvaru krychle – délka stěny k oknu byla téměř stejná jako výška pokoje. Muselo se sem vejít úplně všechno, včetně lůžka. Napadlo mě, že bychom spaní mohli vyřešit obvyklou cestou, vložením malého patra. Tomu ale bránily vysoké vstupní dveře. Pomohli nám architekti z ateliéru Vítka Másla (CMC architects), kteří vymysleli patro nad koupelnou, tedy v rohu místnosti. A vymysleli ho pěkně, včetně schodů a dveří z plexiskla. Doporučili nám i truhlářství, které zakázku provedlo precizně.

Nařasený závěs za psacím stolem ukrývá žehlicí prkno a sušák na prádlo, s místem se tu opravdu šetřilo.

KDO MÁ ŽIDLI…
Pod patrem zůstalo místo pro malou kuchyň se dvěma otevřenými policemi ze stejné bukové dýhy, místo dlaždic jsme nad pracovní desku vložili drátosklo. Osvědčilo se, je to pěkné a praktické řešení (pokud ale máte rovné zdi, v tomto případě pod ním byl nový sádrokarton). Ponechali jsme si původní sporák, v druhém rohu byl malý dřez a mezi nimi skromná pracovní plocha. Hned nad kuchyní jsme spali, takže na žádné velké vaření nebylo pomyšlení. Museli jsme se rozloučit třeba s palačinkami, jejichž vůně se dala těžko vyvětrat z dobře zastrčené kapsy pod stropem. Ostatní prostor byl připraven pro naše další nápady. I ty bylo nutné redukovat. Často pracuji doma, chtěla jsem tedy psací stůl. Po tátovi jsme měli pěkný, mohutný, ze starých časů, do tohoto bytu jako stvořený. Když ho nastěhujeme, moc místa už tu nezbude… A taky jsme si v jednom příjemném vetešnictví našli přiměřeně velký jídelní stůl a dvě thonetky. Po nějakém čase ještě další židli od stejné fi rmy, pohodlnou, otáčecí, k psacímu stolu. Dvě židle zbyly po babičce. Kdo má židli, bydlí – my jich ale najednou měli nějak moc. A když už jsme byli skoro vybavení, neodolala jsem, abych nekoupila ve slevě hezké proutěné křeslo. Zařizování tedy nakonec bylo jednoduché – dva stoly, spousta židlí a dvě police. Vlastně tři, jedna byla vyrobena na míru do spacího patra. Přesně na jeho výšku a šířku stěny. U kuchyňské linky nakonec zůstala babiččina stará kredenc. Původně jsem se jí chtěla zbavit, ale nešlo to. V příjemném vetešnictví mi řekli, že podobných kousků je všude spousta a nikdo o ně nestojí. Tak jsem si řekla, že to s ním zkusíme. Nakonec se ukázalo, že se báječně hodí k jídelnímu stolu a že se do něho vejde skoro všechno, co potřebujeme – talíře, hrnky, základní potraviny a utěrky. Dokázali jsme, co jsme si předsevzali – že byt nezaplníme spoustou věcí. Po zbourání příčky jsem byla překvapená, že se nedostavil očekávaný pocit daleko většího prostoru, ale stísněný nebyl. Myslím, že se nám podařilo dobře doplnit dřevěné schody nerezovým zábradlím, velmi pěkně vynikly staré dubové parkety. Museli jsme na jejich obnovu pozvat odborníka, který se s nimi chvíli trápil. Nejenže podlaha nebyla rovná, ale v části původní kuchyně zanesená lepidlem, protože tam položili lino. Pak jsme ale žasli, barva a struktura kvalitního dřeva byla v celé ploše nad očekávání krásná. Parkety v noci často silně vrzaly, skoro jako by po nich někdo chodil. Bylo to velmi sugestivní, ale nebáli jsme se…

Další větší investicí byla šatna, kde se našlo místo pro ledničku.

Vedle lůžka jsme měli polici s knížkami a lampu z 80. let minulého století. Později jsme zjistili, že podobné kousky už mají v Národním technickém muzeu.

ŠATNA
V kuchyni jsme nechtěli lednici, která si ráda zabručí a kromě toho by ubírala místo. Řekli jsme si, že nám nebude líto několika kroků za dveře do předsíně. Toto řešení se osvědčilo, opravdu nám to nevadilo (možná jsme do lednice chodili i méně často, to vůbec nebylo na škodu). Lednička dostala samostatnou niku v sádrokartonové stěně šatny v sousedství vstupních dveří. Za stěnou tu byly police až do stropu, proti nim tyč na ramínka, mezi nimi rozkládací schůdky, po nich jsme lezli pro svetry, trička, krabice s letním i zimním oblečením, s lyžařskou výbavou, úplně nahoře byly batohy… Překvapilo nás, kolik věcí se do toho malého prostoru vešlo. Od té doby mám pro šatny velké pochopení.

SMUTNÉ LOUČENÍ
Bydleli jsme tam tři roky a moc se nám tu líbilo. Vlastně jsme se s tímto bytem nemohli rozloučit, i když jsme pro to měli dobré důvody. Za prvé: Kdo ví, jak porostou nájmy v centru Prahy? Za druhé: Spací patro není pro lidi nad padesát. Nejenže jsou ty schody nakonec protivné, ale skoro vůbec se tu nedá větrat. V chladných dnech jsme to řešili tak, že jsme nechali obě okna otevřená i za cenu, že v místnosti dole byla zima. Jenže v létě nepomáhal ani dobrý větrák. Za třetí: Přece jen to byl příliš malý byt. Spousta našich věcí byla uskladněna jinde. A pak ještě: Na dvoře se na stropě pasáže objevil pár metrů od okna obrovský ventilátor, který hlasitě a vytrvale hučel. Velká část sousedního domu byla dramaticky zbourána a místo něho se rozběhla náročná a opět velmi hlučná novostavba včetně několika pater podzemních garáží. Ty se hloubily mnoho měsíců, pak začaly růst železobetonové konstrukce. Ze dvora se stal světlík. Už nebylo vidět na věž kostela svatého Jindřicha, slunce k nám přicházelo mnohem později a méně. Rozhodli jsme se tedy, že si najdeme vlastní byt, pokud možno s ložnicí a na klidném místě. Je jen o trochu větší, a kdybychom jeho prostor přepočítali na metry krychlové, zhruba stejně velký. Chybějí nám tu vysoké stropy. A také nám tu trochu chybí ta rodinná tradice či jak to nazvat – babička ten malý byt svou přítomností zkrášlila, dala mu ducha. Teď už je to asi na nás.