Uvnitř i vně aneb zahrada výtvarníka

Jsou zahrady, které slouží k vytvoření intimity uprostřed vlastního kousku přírody, do níž se utíkáme před okolním světem. Výtvarník Zdeněk Hůla přistupuje ke své zahradě odlišně, buduje ji tak, aby na okolní svět plynule navazovala. Aby nabízela jak intimitu, tak pocit prostoru, volnosti.

O zahradu za stodolou, která je za rodným domem stojícím na náměstí v Kostelci nad Černými lesy se Zdeněk Hůla stará již od svých patnácti let, kdy požádal otce, aby mu dovolil o zahradu zarostlou kopřivami a bezinkami pečovat. „V té době, jsem se také rozhodl, že budu malířem, začal jsem kreslit a malovat, na zahradě za stodolou jsem pálil nepovedené kresby,“ vzpomíná. „A postupně jsem budoval zahradu, která mi umožňuje prožívat přírodu ve všech jejích proměnách jako reálnou nevirtuální skutečnost.“

Galerie ve stodole

V roce 1974 si v přilehlé stodole vybudoval ateliér a v zahradě tak začal trávit stále více času, byla jeho útočištěm v normalizační době, kdy pracoval jako noční hlídač, později glazér. Se svým starším bratrem Jiřím se později rozhodli hospodářské stavení i zahradu využít pro prezentaci výtvarného umění. S dalšími přáteli tak na počátku osmdesátých let „založili“ Galerii H, v níž začali pořádat výstavy a setkání výtvarníků, kteří v tehdejší době neměli dostatek příležitostí k prezentaci své tvorby. „Oficiálně to samozřejmě galerie nebyla, žádný akt založení tenkrát ani proběhnout nemohl,“ přibližuje Zdeněk Hůla. „Začali jsme prostě říkat Galerie H, jednoduše vznikla ze stodoly, dvora a zahrady. Označením se věci můžou proměnit.“

Pamětnice slavných jmen

Prostory se měnily ale i fyzicky za účasti umělců dnes slavných jmen, Jiřího Beránka, Olgy Karlíkové, Václava Vokolka, Josefa Krupky či Kurta Gebauera. A samotná zahrada pak během let hostila díla Karla Nepraše, Adrieny Šimotové, Olbrama Zoubka, Magdalény Jetelové, Jiřího Davida, Františka Skály, Čestmíra Sušky a mnoha dalších. Po roce 1989 zde postupně výstavní činnost ustala, stále však tyto prostory zůstávají místem tematických setkávání výtvarníků. A zahradu zdobí především díla samotného majitele, který se od roku 1994 začal věnovat i sochařství, práci s kamenem. U vchodu nás vítá Náhoda, o něco dále zaujme průhled dílem nazvaným Vzduch či dva zvlněné kvádry na železném podstavci – Voda. A v centru zahrady objekt s názvem příznačným i pro tuto zahradu Uvnitř a vně.

Meditovat i pracovat

„Každá zahrada má být členěna minimálně do tří částí, které však spolu vzájemně komunikují,“ vysvětluje Zdeněk Hůla. Jeho zahrada je koncipována tak, aby naplňovala všechny potřebné funkce: komunikační, kontemplativní, společenskou, užitkovou i pracovní. Jsou jim v zahradě vyčleněny oddělené části, které však zůstávají vizuálně spojené. Vchází se do ní v nejzazším místě, aby se nemuselo procházet domem z náměstí, v němž bydlí rodina bratra Jiřího. Cesta jen lehce naznačená v trávníku řídce položenými nášlapnými kameny vás provádí skoro celým pozemkem, otevírá různé pohledy na jednotlivé části zahrady a končí domem, do kterého vizuálně i funkčně zahrada vstupuje. A naopak, hlavně v létě, expanduje dům do zahrady.
Nedaleko vchodu mineme část užitkovou se zeleninovými záhony a otevřenou pracovnu. U kamenné zdi je třemi bidly upevněnými v korunách starých jabloní vyčleněn prostor v prostoru, kde je možné vyvětrat peřiny, zavěsit dětskou sedačku, posedět… Nejčastěji zde dědeček s vnukem pozorují nebe. Vedle zahlédneme kamenné ohniště a v rohu posezení u kulatého stolu. Všudypřítomné umělecky naskládané dříví se u sousedova plotu seskupilo v tajuplný dětský domek, před nímž se v kamenném břehu za terénní vyvýšeninou skrývá jezírko. A to již míjíme altán, lépe řečeno místo zastávající funkci altánu – sezení obklopené kamennými sloupy, hraniční zídkou a dřevěnou opěrou pro vistárii. Usednout můžeme také před domem – ke stolu na kamenné terásce. Tedy pokud tam bude, protože se podle počasí a nálady často stěhuje na příhodně slunná či stinná místa.

Zcizená krajina

Při budování zahrady se její majitel inspiroval i některými postupy při tvorbě čínských zahrad. Ty jsou budovány tak, aby působily mnohem větší, než ve skutečnosti jsou. Jedním z přístupů v modelování prostoru je půjčování si scenérií, Zdeněk Hůla hovoří o zcizení okolní krajiny: „Zahrada je koncipována tak, aby se zdálo, že její blízké okolí i vzdálená příroda jsou její součástí. Snažím se o to, aby nikde nevznikala ostrá bariéra, o kterou se zarazí pohled. Zrak musí plynule klouzat od blízkého ke vzdálenému, přes keře a koruny stromů před plotem ke střeše sousedního domu a pokračovat do dáli.“ Tím jsou tyto prvky vtaženy do zahrady a zároveň je vytvořen dojem neukončeného prostoru. Součástí zahrady jsou tak věže kosteleckého zámku i vzdálené hřebeny Krkonoš. Tomuto principu se podřizuje i výsadba, celkový dojem a plynulost pohledů jsou prioritou. Z toho důvodu je potřeba občas nějaký keř či strom vysadit, občas naopak ořezat, nechat vzniknout zajímavým průhledům či přizpůsobit okolí nově umístěnému uměleckému artefaktu.
„Nesnažím se znásilnit přírodu, ale snažím se s ní vést dialog, táži se jí a ona mi odpovídá,“ říká Zdeněk Hůla. A to platí pro práci s kamenem stejně jako s živou přírodou.

Text: Miloslava Perglová
Foto: Jaroslav Hejzlar

Datum vydání: 15. 12. 2017

Edit: Andrea Moudrá