Bydlení ve dvojdomku

Bydlení ve dvojdomku si ona a on zvolili, když byl na cestě první potomek. Dotváření podoby domova a očekávání dítěte v jednom čase považuje ona za nejkrásnější období života.

Pár žil v  malém dvoupokojovém bytě, a když se dohodli na založení rodiny, začali pomalu hledat něco většího. Manžel nechtěl dům, toužil spíš po půdní vestavbě, něčem prostorném a otevřeném. Pak ale objevili na internetu, že vzniká jakési malé uskupení dvojdomků, které mají být energeticky úsporné, a to je zaujalo. Kamarád, pracující u developera, obstaral podrobnosti, a padlo rozhodnutí.

Stavba po stavbě

I když se mezi investory zařadili ve fázi počátku stavby, neměli už mnoho šancí do konečné podoby bytu zasahovat. Dohodli aspoň to, že si nevezmou nabízené podlahy ani obklady a dlažbu, také interiérové dveře si obstarávali sami. Konečná fáze budování hnízda začala tedy poté, co byl dům předán developerem k užívání. Hotový objekt se zase rychle proměnil ve staveniště. K úpravám byl přizván Viktor Koreis, který už předtím investorovi navrhoval interiéry obchodních prostor. Ten jako perfekcionista nejprve nechal předělat izolace na podlaze a vyrovnat nerovnosti. Navrhl větší kontakt dolního prostoru s  exteriérem, původní pevná okna změnil na dvoukřídlá francouzská. V horním patře vyboural stěnu kryjící koupelnu, místo ní navrhl mléčné sklo, takže koupelna má světlo a prostor nad schodištěm plný dveří získal lepší vzhled a vzdušnost. Schodiště se také muselo vybudovat, od developera nechali investoři připravit pouze základní betonovou konstrukci. „I tu jsme museli upravit,“ říká Viktor Koreis, „vyrovnat jednotlivé stupně, dostěrkovat. Cementotřískové desky Cetris jsem nechal vyřezat vodním paprskem, jinde se připravovalo sklo, vznikla jakási stavebnice, a tu jsme pak po přesném zaměření a vytvoření 3D modelu v domě vyskládali.“ Nášlapné stupně jsou dubové, stejný materiál – bělený dub – je použitý na všech podlahách, dokonce i ve velké koupelně. „Moc se mi líbilo, když Viktor řekl, že z koupelny uděláme pokojíček,“ říká paní domu a designér vysvětluje: „Abychom měli jistotu, že dřevo odolá, zalili jsme je po pokládce olejem a  stáhli.“ Ukázalo se, že naolejované dřevo skutečně koupelnu dobře vydýchá, za sedm let bydlení se neobjevil problém, a to už se v koupelně cachtají dvě děti. Nově se po převzetí domu osazovaly také interiérové dveře, které jsou dnes jedním z  parádních kousků interiéru, uplatnil se tu jeden z velmi pracných, ale dokonale provedených detailů, jichž má tento designér vždy po  ruce hned několik. Ocelové zárubně jsou neviditelně zazděné do stěny, mezi nimi a dveřmi je maximálně 3 mm mezera, vše lícuje.

Interiér a světla na míru

K rukopisu Viktora Koreise patří do puntíku dotažená snaha o využití prostoru, smysl pro detail a hra se světlem. Příklad? Při obkládání koupelny chybělo 8 cm. Aby se nemusely dělat dořezy, vložil designér mezi jednotlivé řady obkladu nerezové pásky, za vanou udělal dozdívku na výšku nejbližší kovové lišty a z ní vystupuje nerezová polička. Pod schodištěm vymyslel další místnost, která vlastně nahrazuje sklep. Do hotových stěn se vybourávaly niky, aby se za  perfektně zalícovaná dvířka mohlo leccos uložit. V hlavním obytném prostoru byl výklenek, určený pro budoucí krb. Místo něj tu vznikla tvarově zajímavá police z nepravidelných prken (krajiny), kterou si designér nejprve udělal v maketě z kartonu, aby přesně vyladil hlubší a mělčí části tak, aby vytvořil „útulný prvek, který zateplí obývák“. Stačí? Nábytek je vesměs zhotoven na míru, stůl v kuchyni je vyroben podle Koreisova návrhu stejně jako celá pracovní sestava či vyklápěcí postel u dětí. Dokoupena byla jen variabilní rakouská sedací souprava Koinor, která se dá sestavit jako skládačka podle potřeby uživatelů.

Přístup designéra k osvícení interiéru je kapitola sama pro sebe. Všechno je dělané na míru, střídá se nepřímé, přímé a bodové osvětlení. „Nikdy jsme neměli problém se světlem, není tu žádné hluché místo a všechno se používá, i to, co by mě nikdy nenapadlo, že budu potřebovat,“ říká majitelka. Kuchyň má nepřímé osvětlení, na stropě je ze sádrokartonu a plexiskla vytvořena krytá rampa, v níž jsou lineárně uložené zářivky. Světelným zdrojem jsou i garnýže na záclony – u francouzských oken v obytném prostoru jsou u kolejnic na záclony a závěsy dvě řady zářivek, které samostatně svítí a mají i stmívací funkci. Na chodbě jsou z nerezového plechu jakési „kastlíky“, uvnitř je světlo, které vyzařuje ven štěrbinou, na schodišti je světelná lišta pro bodová světla na obrazy, která se dají osazovat podle potřeby… Ve srovnání s mnoha byty, kde se světla řeší až na závěr a podle toho, kolik na ně zbude, je tady absolutní světelný ráj.

Žije se nám skvěle

Dům má dnes čtyři obyvatele. Manželům se podařilo přikoupit asi 600 m2 louky sousedící s hranicí pozemku, takže původní zahrada o výměře 300 m2 se výrazně zvětšila. Zatím jí vévodí zelená plocha, velké hřiště, na kterém se mohou děti vydovádět. „Jsme spokojeni,“ shrnuje spolumajitelka domu, „dům nám slouží sedm let, a ještě jsme nepřišli na nic, co bychom chtěli jinak. Všechny změny a realizované nápady, všechny technické i designové detaily se osvědčily, nic nás neomrzelo.“ Lepší vysvědčení si snad designér ani přát nemůže.

Více informací se nachází v dubnovém vydání z roku 2012, které si můžete zakoupit za zvýhodněnou cenu zde.

Foto: Robert Žákovič

Datum vydání: 15. 5. 2017

Edit: Vladimíra Storchová