Návštěva rodinného studia
Rodinné studio No Architects je ateliérem partnerské dvojice, výtvarnice Daniely Baráčkové a architekta Jakuba Filipa Nováka, majitelů studia a autorů projektu. S architektem Novákem jsme si povídali o dobrodružství hledání a tvorby.
Pár se, stejně jako většina lidí, musel rozhodnout, jak spojit srdce a rozum a najít praktická a přitom jim blízká řešení dané situace. Pro uchopení podstaty rekonstrukce a vnímání prostoru byla pro majitele velmi důležitá historie domu, jejich vztah k němu i kontext této semknuté komunity.
Žlutá čára je mimo jiné odrazem zvýrazňovače textu, který je základem vizuálu studia.
Velký stůl je základem práce. Stoly jsou tvořeny dvěma vrstvami bíle natřených a zalakovaných překližek.
Jak byste charakterizoval Rodinné studio?
Rodinné studio je koncept obytného dvojstudia přizpůsobeného práci, návštěvám, večírkům i dětským hrám. Reflektuje hodnoty symptomatické pro naši práci – nikoliv plošný standard, ale minimální investice, kombinovaná s nadstandardem v uzlových momentech. Vše zasazeno do rámce jednoznačného výtvarného projevu, kdy přípravou je silný koncept, a klíčová rozhodnutí jsou učiněna přímo na stavbě bez plánů nebo vizualizací.
Vnímáme rozdíl mezi úklidem a maskováním špíny. Černá podlaha není nepraktická a předsudky prostě neplatí.
Detail. Oškliví, ranění a nedokreslení holubi odrážejí podstatu města. Je to i Danielino logo.
Posuvné dveře jsou ve skutečnosti desky z půdní palandy. Podobně i lavice.
Jaká byla výchozí situace a důvody vzniku studia právě zde?
Po sérii podnájmů v centru Prahy jsme se studiem a kanceláří zakotvili v podkroví rodinného domu v lokalitě prvorepublikové suburbie, kousek od Smíchova, s výhledem na vápencové vrchy dívčích hradů Děvína a Žvahova. Tato lokalita vznikla v napětí mezi orientací na dobovou smíchovskou periferii a výstřední barrandovský satelit. Povaha zástavby reflektuje situaci stavitelů objektů – střední živnostenskou třídu, pro niž byly domy investicí. Solitérní typové vily ze třicátých let 20. století byly ve skutečnosti koncipovány jako malé bytové domy, kdy se na dvou podlažích 120m2 zastavěné plochy nacházely dva byty na podlaží a podkroví se dělilo na půdu a garsonku. Objekty tak vlastně tvořily mikrokomunity – bytové domy o pěti bytech s vlastní prádelnou, sklepy, půdou a zahradou – typologie, která dnes prakticky neexistuje. Po dvou generačních obměnách nebývá výjimkou, že se vlastnictví domů rozpadá na množství ideálních vlastníků, kteří svou situaci řeší prodejem objektu. Ze strany nových majitelů pak dochází k nákladné a relativně obtížné adaptaci vil na rodinné domy a k plíživému vylidňování unikátní lokality. Dům na Žvahově však stále obsahuje pět nezávislých bytových jednotek obývaných spřízněnými rodinami a stále poskytuje zážitek malé komunity uprostřed velkoměsta. Smysl půdy se již v provozu domu vytratil, a proto jsme se rozhodli ji proměnit v naše rodinné studio a opustit vrtkavé podnájmy v centru města, kde klienti nikdy nemohli zaparkovat.
Čajová kuchyň je akorát na toast, salát a složitější jídlo z domova. A přesto to stačí. Zároveň však naše kuchyňka musí i kompenzovat potřeby archivace projektů a jedné skotské pro vzácné návštěvy.
Vodo-obalová překližka jde umývat vodou a pořád je to dřevo. Hrany je pak lépe si zalakovat.
Jaké interiérové řešení jste zvolili?
Původně se jednalo o půdu zaskládanou nábytkem. Jeho fragmenty jsme použili jako druhotné prvky, například posuvné dveře bývaly palandou, fošny ze zahrady posloužily jako masivní lavice. Přizpůsobili jsme se tomu, co bylo na omezeném prostoru možné, nezasahovali jsme do krovu, bourací práce jsme minimalizovali na nové, širší dveře, repas části nahnilého trámoví v podlaze a posun distančních přizdívek až na štítovou zeď. Projekt jsme přizpůsobili naší neochotě investovat do rekonstrukce víc, než je nezbytně nutné, a přitom aby to nebylo krátkozraké. Studio obsahuje dva hlavní ateliéry, architektonický a malířský. Ve skutečnosti se však skládá celkem z devíti malých závislých prostorů a tak jsme o něm také uvažovali. Vstupní chodba, místnost s TZI a nářadím, koupelna s WC, architektonický ateliér, malířský ateliér, sklad pod schody, spací patro pro dětskou postýlku, spací patro pro dvě osoby a terasa. Dětský kout slouží naší dceři Karle a jejím malým návštěvníkům jako základna pro výpady po celém studiu, zejména nahoru na spací patro.
Využili jste původní stav a materiály i různé jiné „zbytkové“ věci a zakomponovali jste je do nového interiéru. Jak jste to udělali?
Objekt je konvenčně zateplen, střešní okna a střešní výlez jsou v bezúdržbové polymerové úpravě. Interiér je tvořen zejména truhlářskými konstrukcemi z fóliované nebo natřené překližky, které jsme si udělali sami, stejně jako nátěry, nástřik topných těles, která jsme pořídili v železe, apod. Schodiště a pracovní stoly jsou z vodoobalových překližek, které se používají jako konstrukční materiál na bednění betonových monolitů. Barevný koncept podlah sleduje vizuál našich vizitek a zároveň funguje jako icebreaking prvek a bourání konvencí zároveň. Každého našeho klienta zajímá, jak se udržuje černá a bílá podlaha, kterou by si sám nikam nedal. Nebo dal? Většina podlah je tvořena natřenými impregnovanými DTD deskami podloženými hobrou přímo na původní nerovný beton. V malířském ateliéru jsou bíle natřeny původní dožívající parkety. Část stavebního materiálu je recyklována – lavice, pódium na spaní a pódium dětského kouta jsou z fošen a desek z instalací našich výstav. Posuvné dveře jsou tvořeny deskami z palandy nalezenými na půdě. Zbytek vybavení byl pořízen pragmaticky a bez předsudků v klasických obchodních řetězcích tak, jak nám přicházel v průběhu výstavby do cesty. Naopak nadstandardní investice jsme směřovali do pohyblivých prvků, jako jsou bezúdržbová okna, předokenní rolety a vstupní dveře.
Pod hřebenem střechy je malé místo se spoustou úložného prostoru a na přespání jako ve velkém stanu. Střešním výlezem se dá vystoupit na střechu vikýře, tedy na terasu. Toto odpočinkové místo nám mimo jiné připomíná, že spaní v práci je provizorium, na které není moudré si zvykat.
Půdorys vstupního podlaží. Takhle je to zorganizováno. Zkombinovali jsme architektonickou kancelář s uměleckým ateliérem. Zároveň jsme prostory přizpůsobili nad rámec kancelářského provozu i možnostem delšího pobytu s dcerou, když nás to doma v Karlíně omrzí. V koupelně není ani obklad, jen bílý vodovzdorný nátěr „za babku“.
Jak říká architekt Novák závěrem: „Studio dnes funguje jako místo pro nezávislou práci architektonické kanceláře a uměleckého studia kombinované s možností pobývat zde jako rodina a kompenzovat tak občasnou nutnost intenzivního pracovního nasazení, kdy se nestíháme vrátit do vlastního bytu v Karlíně. Důležitou součástí studia je prostor malého kouta pro děti koncipovaného spíše jako jejich základna, odkud dobývají všechny jeho části. Množství malých prostor a intenzivní prožitek kontrastní barevnosti udělalo ze studia pro naši malou Karlu, její sestřenice, bratrance a jejich návštěvy nejoblíbenější a nejdobrodružnější místo v domě. Ateliér funguje až překvapivě dobře, až „vychytáme“ nastavení termostatu, bude to bezchybné. A dokud nás tu nebude pracovat víc než pět naráz, půjde to. Navíc na rozdíl od minulých podnájmů mohou klienti před domem konečně parkovat, aniž by jim odtáhli auto kvůli rezidenční zóně na kartu.“
Více informací se nachází v srpnovém vydání z roku 2012, které si můžete zakoupit za zvýhodněnou cenu zde.
Datum vydání: 19. 2. 2016
