Na návštěvě skleněného pokoje

Vila Tugendhat, kterou si na přelomu dvacátých a třicátých let nechali v Brně postavit manželé Grete a Fritz Tugendhatovi, je jedna z nejkrásnějších funkcionalistických staveb na světě. Určila nový rozměr moderního bydlení a v roce 2001 byla zapsána do seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Vilu manželů Tugendhatových navrhl v letech 1928–1929 architekt Ludwig Mies van der Rohe. Podle jeho projektu nevznikl pouze zajímavý obytný objekt, ale i unikátní umělecké dílo, které bylo postaveno díky tehdy nejmodernějším technologiím s využitím ušlechtilých materiálů. Poprvé v dějinách privátní architektury byla ve vile využita např. ocelová nosná konstrukce v podobě sloupů křížového půdorysu. Neobvyklé bylo i technické zázemí – teplovzdušné vytápění a chlazení, elektrické spouštění oken, fotobuňka u vstupu. V interiérech jsou zase použity vzácné materiály jako onyx z Maroka, italský travertin, dřeviny z jihovýchodní Asie. Investice za dům byla tehdy oceněna na pět milionů korun, částku, za kterou by se v té době pořídilo třicet standardních rodinných domů.

Pohled na vilu Tugendhat ze zahrady

TĚŽKÝ OSUD

Vila neměla jednoduchý osud. Její životopis je přirovnáván k malým dějinám od předválečného období Československa. Manželé – židé – ve funkcionalistické vile bydleli pouze osm let – do doby, než ji byli nuceni před válkou opustit. Do vily se už nikdy nevrátili. Ta byla na konci války poškozena bombardováním, stěny byly pobořeny, mobiliář byl buď zničen, nebo odcizen. Později se z vily stala taneční škola a po zestátnění dětské rehabilitační středisko. Větší rekonstrukce objektu proběhla v osmdesátých letech. Bohužel se v té době na renovaci podepsala nepříznivá finanční a politická situace. Po obnově sloužila vila k reprezentaci pro město, veřejnosti nebyla přístupná. Po roce 1989 byla krátce zpřístupněna, ale zůstala vládním objektem. V letech 2010–2012 proběhla druhá památková restaurace vily. Projekt zpracovalo sdružení tří architektonických ateliérů – Omnia projekt, Archteam a RAW. Jejich snahou bylo vrátit vilu v maximální míře do původního stavu.

Boční pohledy na vilu Tugendhat

Ze vstupní haly ve druhém podlaží se vstupuje do hlavního obytného prostoru.

NECHTE SE POZVAT

Volně stojící vila je zasazena do svažitého terénu. Při pohledu z Černopolní ulice, odkud je hlavní vstup a vjezd do garáže (dnes v ní stojí vypulírovaný vůz Tatra 75 zapůjčený z Národního technického muzea), vyhlíží jako jednopodlažní stavba. V této úrovni je rozdělena na dva kvádry spojené deskou ploché střechy. Oblá stěna z litého mléčného skla a nosný sloup celou kompozici odlehčují. Vstupní část, kde je položený travertin, není nijak velká, ovšem jakmile se sestoupí po schodišti do haly, která zabírá kromě kuchyně celou plochu spodního podlaží (15 × 24 m), ocitne se návštěvník v impozantní hlavní obytné části domu. Na jižní a východní straně je vila otevřena do zimní i do venkovní svažité zahrady. Mies van der Rohe obrovitou plochu haly rozdělil na vstupní, pracovní, jídelní a odpočinkovou část.

Ze skleněného pokoje je výhled na historické centrum Brna.

Repliky keramických obkladů RAKO jsou nyní ve vile všudypřítomné. Naleznete je v obou koupelnách, kuchyni, spíži i v kotelně. Jediným prostorem, kde se dochovaly původní obklady, je místnost na kožichy.

ZAŘÍZENÍ VILY

Architekt, aby zachoval volně plynoucí prostor, což je základní idea celého domu, nepoužil klasické příčky, ale dnes již proslavenou oblou stěnu z makasarského ebenu a onyxovou stěnu. Jejich cena je dnes o to větší, že například v případě makasaru se tak mohutné stromy už takřka nevyskytují, a proto by nebylo možné udělat repliku. Objevení její části v menze dnešní právnické fakulty (gestapo stěnu použilo na výzdobu svého baru, který zde mělo za války) vyřešilo velký problém. V odpočinkové části s křesly lze spustit skleněné boční stěny dolů, čímž se propojí hala se zahradou; totéž můžete udělat v jídelní části. Tady je velký stůl s deskou z hruškového dřeva. Přidáním segmentů jej lze zvětšit až pro stolování patnácti lidí.

Líbí se vám funkcionalismus? Přečtěte si Funkcionalismus na druhou.

Z jídelny se dá projít do kuchyně a přípravny jídla, ale také na západní krytou terasu a po schodišti do zahrady. Dvě ložnice manželů, denní pokoj a ložnice dětí (a také vychovatelky) včetně dvou koupelen jsou v horním vstupním podlaží. Jejich okna směřují na jih, z pokojů je možné vyjít na velkou střešní terasu. Zahradu navrhla brněnská architektka Markéta Müllerová, která ji koncipovala obdobně jako Mies vilu: volný prostor se stromy podél svažitého palouku. Zahrada končila bez oplocení až u parcely Gretiných rodičů, jejichž dům stál na jejím konci.

Pokoj paní Grety Tugendhatové

NÁROČNÁ REKONSTRUKCE

To, aby se návštěvníci mohli obdivovat obnovené nádheře vily, umožnila druhá památková obnova a restaurace, která proběhla v letech 2010 až 2012. Čeští i zahraniční odborníci vypracovali speciální metodiku a technologické postupy pro jednotlivé restaurátorské, stavební i technické profese. Nejdříve prošly sanací ty konstrukce domu, které byly příčinou opakovaných havarijních situací – izolace, vnitřní a vnější kanalizace, zdravotechnické instalace, elektroinstalace, výměníková stanice. Proběhla rovněž kompletní oprava a statické zajištění zahradní terasy se schodištěm včetně transferu a zpětné aplikace původních omítek. Bylo obnoveno dožilé souvrství střešního pláště a provedena pojistná hydroizolace v celé ploše střechy. V interiérech byly odstraněny dodatečně vestavěné příčky a zazdívky. Speciální péče byla věnována povrchům. V maximální míře zůstaly zachovány originální substance jednotlivých materiálů. Zcela bez zásahů – kromě pečlivého očištění – zůstalo opláštění sloupů a onyxová stěna v hlavním obytném prostoru. Některé prvky byly zhotoveny podle původních postupů, které se dnes už neužívají nebo prošly zásadní technickou inovací. Jde zejména o Sorelův cement, který sloužil zvláště při aplikaci bezespárých podlah (xylolit), nebo linoleum DLW, které se nepřetržitě vyrábí, ale již modernější technologií, bylo pro vilu Tugendhat speciálně vyrobeno podle původních receptur. Důsledným restaurováním prošly i technické památky v objektu – např. elektrické spouštění oken a vzduchotechnika (včetně původního systému větrání prostoru zimní zahrady). Celkovou revitalizaci absolvovala také zahrada. Specialisté rekonstruovali mobilní zeleň na terasách a rostlinný inventář v zimní zahradě, kde byl zprovozněn i bazén na vodní rostliny.

A takto vypadalo království dvou synů Tugendhatových.

VÝZVA PRO RAKO

Jak jsme zmínili, při rekonstrukci vily Tugendhat byla značná pozornost věnována povrchům, které v několika místnostech tvoří keramické obklady. Původní obklady a zařizovací předměty však byly odstraněny již v osmdesátých letech 20. století, kdy je nahradily běžné typové výrobky. V rámci druhé obnovy se firma LASSELSBERGER chopila výzvy vyrobit repliky původních obkládaček a dlaždic RAKO. Repliky keramických obkladů RAKO jsou nyní ve vile všudypřítomné. Naleznete je v obou koupelnách, kuchyni, spíži i v kotelně. Jediným prostorem, kde se dochovaly původní obklady, je místnost na kožichy. „Z dodaných původních vzorků sejmutých ze stěn a podlah vily byl okamžitě zřejmý rozdíl mezi tehdejší výrobní technologií a současnými možnostmi moderních a výkonných strojních celků,“ vysvětluje Ing. František Oujiří, CSc., vedoucí vývoje a technologie, který se na vývoji obkladů spolu se svými kolegy podílel, a dále komentuje: „Stejná historie dýchala z originálních vzorků sejmutých obkládaček, původně vyráběných dvoužárovým způsobem ze surovinových směsí označovaných jako kaolinitický střep, jehož bílá barva byla tak typická a ceněná pro tehdejší československé keramické bělninové obkládačky. Druhým typickým a ve světě ceněným rysem byla rozměrová přesnost tehdy vyráběných obkládaček, které se dosahovalo jejich kalibrací na strojích vyvinutých a vyrobených v Horní Bříze na základě československých patentů.“ Bylo tedy evidentní, že výroba replik musí být kombinací obou postupů aplikovaných na současné technologické možnosti. Dalším z požadavků architektů a restaurátorů bylo např. dosažení koncových zaoblených hran, které se v současném designu nevyskytují, ale pro tehdejší výrobu byly typické. Pro jejich výrobu byla vyvinuta speciální forma umožňující lisování dvou protilehlých zaoblených koncových hran, která povolila kombinaci dnešních forem a tehdejšího vzhledu. Pouze tato část výroby replik byla vyráběna dvoužárovým procesem. Kalibrace vyrobených replik pak proběhla úplně symbolicky v Horní Bříze, v závodě, v němž byly vyvinuty první kalibrační stroje následně používané, zapomenuté a v posledních letech znovu objevené a používané pro výrobu keramických obkladových materiálů.