Cesta k dokonalému bydlení: rekonstrukce domu v historické zástavbě

Pokud by majitelé tohoto domu neměli odvahu pochybovat a nespokojit se s jednoduchými řešeními, žili by dnes zcela jinak. Na cestě k dokonalému bydlení se však rozhodli být důslední a nároční. Odměnou je jim domov plný světla, všudypřítomné pohody a nezaměnitelné atmosféry, která je doslova okouzlující.

Při plánování rekonstrukce domu v historické městské zástavbě okresního města na severu Čech majitelé a rodiče dvou dospělých dětí sice požádali o pomoc odborníky, ale návrh nejmenované architektonické kanceláře se jim na první pohled nezamlouval. „Představovali jsme si své bydlení jako otevřený prostor, který bude plný světla, přičemž obojí v původním stavu v interiéru starého domu přirozeně chybělo. Návrh, který jsme od prvně oslovených architektů obdrželi, však nic z toho nepřinesl. Spočíval v množství uzavřených místností, chodeb, celkové stísněnosti. Ačkoli je toto pojetí v Čechách možná běžné, rozhodli jsme se hledat dál a oslovit odborníky, kteří dokážou najít na věc jiný pohled,“ vzpomíná majitelka Kateřina V. Při hledání pomohla náhoda – jejich známí měli skvělou zkušenost s architekty z ateliéru Borchardt & Partner. Specialisté na citlivé, a přitom moderní rekonstrukce starých objektů, opravdu přišli s nesrovnatelně odlišným řešením, jež majitelům splnilo nejen podmínku celkové otevřenosti prostoru a dostatku světla, ale přineslo i množství jiných originálních a praktických věcí.

O PAVLAČ VÍC

Rekonstrukce objektu, který vznikl ve 2. polovině 19. století a byl od té doby několikrát upravován a přestavován, započala radikálním krokem. „Z původního interiéru domu nezbylo téměř nic,“ popisuje s nadsázkou architekt Jürgen Wisniewski a pokračuje: „Dům byl v neutěšeném stavu. Aby mohl splnit požadavky na současné bydlení, bylo nutné vyčistit půdu, odstranit staré trámoví, staré vikýře… Ve dvou podlažích tak zůstaly v podstatě jen obvodové zdi.“ To umožnilo vytvořit nové a jen ty nejnutnější hranice moderně pojatého obytného prostoru stejně jako realizovat důmyslný systém průhledů – jak v rámci jednotlivých pater domu, tak také z jednoho podlaží do druhého. Důležitým krokem k otevřenosti bylo i to, že součástí obytné plochy se nově stal i velikostí nezanedbatelný prostor bývalé pavlače. Její zničené dřevěné části byly nahrazeny francouzskými okny, která vpouštějí do interiéru maximum denního světla.

CESTY PRO SLUNCE

Cesty pro sluneční paprsky jsou v tomto domě více než promyšlené. Světlo dopadá do interiéru několika střešními okny a v jeho pouti z míst pod střechou do hlavního obytného prostoru o patro níž jim nebrání ani předěl mezi podlažími. Proudí sem také velkorysými svislými prosklenými plochami v obou patrech. Maximální přísun světla konečně zajišťuje i prosklené zastřešení bývalé pavlače. „Interiér je díky tomu většinu dne příjemně zalitý světlem, jehož charakter se navíc mění s pohybem slunce,“ pochvaluje si majitelka, a autor projektu k tomu dodává. „Samo prosklení pavlače by takové prosvětlení prostoru nezajistilo. Bylo třeba dostat do interiéru také světlo dopadající shora. To je vždycky silnější než to, které vstupuje do místnosti svislými prosklenými plochami.“

S RESPEKTEM K HISTORII

K nutným opatřením, která zajistila, že dům bude svým majitelům sloužit a nabízet požadovaný komfort bydlení další desítky let, se samozřejmě přidalo mimo jiné zateplení objektu, výměna oken… Vzhledem k tomu, že se objekt nachází v historické části města, bylo nutné všechny kroky konzultovat i s památkáři. Zmíněná dvojice architektů je však v tomto ohledu velmi zkušená – přestavby starých objektů s respektem k jejich hodnotě jsou její doménou, a tak se podařilo většinu navrhovaných změn u úřadů prosadit.

PRO ČTYŘI DOSPĚLÉ

První podlaží domu po rekonstrukci zahrnuje otevřený prostor kuchyně, jídelny a obývacího pokoje plus odpočinkovou zónu v místech bývalé pavlače. Za prvními z pouhé dvojice dveří se nachází pokoj syna, za druhými koupelna. Hornímu podlaží dominuje vzdušná galerie s pracovnou. Odtud lze vejít do pokoje dcery, za velkými dvoukřídlými dveřmi se skrývá rodičovská ložnice, která zůstává většinu dne volně propojená s galerií. Třetí uzavíratelnou místností je koupelna.

Jedním z netradičních řešení v rámci dispozice je umístění „dětských“ pokojů. Obě děti jsou již dospělé. Mladší syn obývá místnost v prvním podlaží, starší dcera, která již žije samostatně a rodiče jen občas navštěvuje, má své útočiště v druhém patře. „Představovali jsme si původně, že k ložnici budou přiléhat pokoje obou dětí. Architekti nás však přesvědčili, že toto tradiční řešení není ničím opodstatněné, a měli pravdu. Jimi navržená podoba skvěle vyhovuje jak nám, tak dětem, a je to dokonce zdravější pro všechny členy rodiny,“ komentuje majitelka s úsměvem.

STARÉ A NOVÉ

Duch domu je nezaměnitelný a v příchozích příjemná atmosféra vyvolává až pocit opojení. Přicházíte do velmi moderního interiéru, který přitom dýchá historií, tradicí… Jak se to podařilo, když podle architektů z původního objektu nezbylo nic než holé zdi? Může za to harmonická souhra zásadních prvků i detailů a zároveň důmyslně promyšlené kontrasty starého a nového. Největší podíl na výjimečné atmosféře prostoru mají stěny. Vedle sádrokartonových konstrukcí, které umožňují rychlou a přesnou práci, působí čistě až stroze a jsou doménou moderní doby, jsou tu cihelné zdi záměrně ponechané ve své surové kráse, takže naopak dýchají minulostí a přirozeností. Tu architekti ještě podtrhli. „Cílem bylo zachovat původní zdivo všude tam, kde to bylo možné. Znamenalo to zbavit stěny nánosů omítky a vyspárovat je jílovou směsí, která se běžně prodává v hobbymarketech. Aby cihly náležitě vynikly, jsou ještě obroušené,“ popisuje postup Jürgen Wisniewski a jedním dechem podotýká, že pečlivou práci s čištěním, spárováním i broušením si dal sám majitel. Cihlové zdi však nemají jen dekorativní funkci, jíl pomáhá zajišťovat v interiéru příjemné klima.

LIŠTY A OBLÁZKY

Dva historicky rozdílné typy stěn vyžadovaly originální řešení zakončení podlah, které jsou provedeny z kvalitního laminátu v dekoru exotické dřeviny. Zatímco sádrokarton umožňuje přesné usazení klasické rohové lišty, cihelné zdi si s přesností nerozumějí. V místech, kde se potkává více než stoletá cihla s moderní laminátovou podlahou, tak navrhli architekti vyřešit přechod pomocí volného pásu mezi podlahovými lamelami a stěnou; je vysypaný oblázky. To, co dojem z jinak moderního interiéru nenápadně změkčuje, jsou také zachované klenby nad okny, v průchodech nad bývalou pavlačí i u vstupů na schodiště.

JEDNODUŠE A PRAKTICKY

Zařízení interiéru záměrně nekonkuruje kulise působivých cihelných zdí a neustále se měnící světelné scenérii. Je praktické a jednoduché, nemobilní vybavení je navíc programově barevně neutrální. Kuchyňská linka byla pořízena z velké části v obchodním domě Ikea – úchyty, dřez a pracovní deska pocházejí od jiného výrobce. „Zpestření, ať už barevné nebo v podobě tvarů, vnášejí do interiéru mobilní součásti vybavení a interiérové doplňky, které je možné v případě potřeby odstranit, vyměnit, přesunout…,“ vysvětluje záměr Edith Weiss-Borchardt. Z těchto kousků stojí za to upozornit na pohovku či rozkládací křesla značky Innovation, kravské kůže na podlaze či skleněné artefakty, ručně vyrobené ve sklárně Ajeto, pro něž mají majitelé slabost. Velmi výrazným doplňkem, který je zároveň šitý na míru tomuto výjimečnému prostoru, jsou pak barevné obrazy, jejichž autorem je Edith Weiss-Borchardt či její syn, německý malíř Michael Möbius.

Majitelé si výjimečnost svého domova náležitě užívají. Ani po čase by na ní nic neměnili. Do budoucna mají ale ještě plány s úpravami příjemné zahrady, na niž díky náročné rekonstrukci domu nezbývalo mnoho času ani financí.

Více informací se nachází v únorovém vydání z roku 2016, které si můžete zakoupit za zvýhodněnou cenu zde.

Foto: Jaroslav Kvíz

Datum vydání: 5. 3. 2016

Edit: Kateřina Nová